16. září 2020

Touha - napsal Oldřich Voženílek

Nestydatě cudná bývá moje touha
vyhledávat místo pro lehounký dotek.
Bludný ateista, jenž se věčně rouhá,
nemůže mít důkaz choulostivých fotek.

Touha nemá práva zavrhlého psance,
neschová se ani v temnu samovazby.
V rytmu tropického šíleného tance
souzená je nekonečnem horní sazby.



Obklíčená pevně pokryteckou zlostí,
spletí ostrých kopí, která na ni míří,
potupně se musí s vášní, smyslností
přetahovat o své místo na pranýři.

Touha nemá domov ani pochopení,
nesnáší ji fízli, soudci, učitelky.
Její azyl ve mně sotva něco změní.
Posudek je daný. Zbabělý a mělký.

Stále rozedírán spalující touhou
počestnou i vilnou, často dohromady,
bezhlavého letu dobrovolným slouhou budu,
abych zemřel stoletý a mladý.



Žádné komentáře:

Okomentovat