4. srpna 2020

Rávanpuri a prosťáček - napsala Irena Lahodná

Rávanpuri byl věhlasný guru. Sídlil v kamenném ášramu uprostřed pouště a lid k němu proudil v zástupech. Každý večer k nim mluvil, zpívalo se a meditovalo. Pak lidé rozložili své dary, přijali požehnání a odcházeli naplnění láskou k všehomíru.
Jednou na sklonku večera po bohoslužbě ulehl Rávanpurimu u nohou prosťáček. Ráva mu požehnal, ale tuláček neodcházel.
Rávanpuri ho nechal chvíli na břiše a přemýšlel, jak se ho láskyplně zbavit. Budu se muset zeptat, co chce. Zatvářil se blahosklonně a čekal.
Prosťáček zvedl jedno oko.
Sláva.

Druhé... tak snad už se vysloví...
„Co potřebuješ, bratře?“ zeptal se, když už to trvalo půl hodiny.
„Mantru, Mistře,“ zachraptělo mu u nohou.
„Na co?“
„Chci sloužit lidstvu,“ sípal hňup.
Rávanpuri se rozhlédl. Nikdo nikde.
„Pošeptám ti ji,“ pravil.
„Jdi do hajzlu.“
Prosťáček štěstím zkrásněl a zlíbal mu palec u nohy.
„Budu ti sloužit až do smrti, Mistře.“
„Ano, začni hned. Běž a vrať se za dvanáct let.“
Hlupáček dojetím omdlel.
Vynesli ho před ášram, a když ho probudilo ranní slunce, plakal štěstím.
„Jdi do hajzlu, jdi do hajzlu, jdi do hajzlu.“ Šel a opakoval mantru. Spal a opakoval mantru, jedl a mantra mu stále zněla v podvědomí. Ráno a večer přichystal světlo a obětinky a vroucně zahovořil k Bohu.
„Jdi do hajzlu, jdi do hajzlu, jdi do hajzlu…“
Višnu ten nápor lásky nevydržel a dostal záchvat smíchu.
A od té doby blbečka všude provázel.
Lidem neušel nezemský výraz špindíry a začali se o něj trochu starat. Tu jídlo, tu šat, tu nocleh v chlívku...
Jednou ho našli ležet vedle v noci narozeného telátka, které mělo na čele krásnou hvězdu.
A usoudili, že debil má nadpřirozené schopnosti.
A skutečně. Na co sáhl, to se podařilo. Višnu ho měl prostě rád. Stačilo, když uslyšel, že má jít do hajzlu a vzal ho láskyplně do náruče.

Uplynulo dvanáct let.
Rávanpuri už nebyl nejmladší, a jak ho oddaný lid kazil, občas podlehl nějakému svodu. Jeho rozum byl stále bystrý, jeho jazyk čilý, jeho vliv strašný, ale jeho srdce scvrklé. Láska se z něj vytrácela a nahradil ji pragmatismus. A tehdy do jeho ášramu vešel zástup lidí v extázi a láskyplně zpíval. Uprostřed hloučku kdosi kráčel a lidé mu něžně hladili nohy a házeli květiny. Světec. Rávanpuri se zadíval do čistých očí plných slunce, poznal debila a ranila ho mrtvice.
Lid se rozestoupil, uložil Rávanpuriho na lehátko a udělal místo.
Světec zvedl nějakou bylinku, přiložil ji k srdci a vroucně zašeptal: „Jdi do hajzlu, jdi do hajzlu, jdi do hajzlu.“
Višnu tu byl hned. Usmál se na světce a pravil k ležícímu: „Zahubila tě závist, Rávanpuri.“
„Celý život ti sloužím, tak Bože, proč on? Vždyť je to idiot. Chci umět to, co on.“
„Ano, Rávanpuri. Dostaneš novou šanci.“
„Děkuju, Bože.“
„Bude z tebe debil.“
A stalo se.
Prosťáček zůstal v ášramu, protože ho lidi nenechali odejít. Višnu ho obdařil výmluvností a rozumem a jeho to kupodivu nezkazilo.
Až do smrti se staral o Rávanpuriho a o každého, kdo přišel. A protože měl oči jako slunce, říkali mu Súrja.



Žádné komentáře:

Okomentovat