4. srpna 2020

Když se daří, tak se daří – napsala Jana Bednářová

Ráno jsem se probudila s divným pocitem, že nemám nikam jezdit. Mračila jsem se na svět, jak po kousnutí do kyselého jablka. To mi ale jen má vyvinutá intuice napovídala, abych zůstala doma. To, že mi rozum radil opět špatně a já opět poslechla jeho a ne svoji intuici, což se mi za poslední rok stalo několikrát, jsem zjistila už za několik hodin.
Ráno při svíčce jsem - jako správná hippies ezoterička - požádala strážné anděly o radu, co a jak dělat, jak se co nejlépe rozhodovat. Oni se snažili, ale já neposlechla.

Nejdříve mi spadla krabička se stíny a roztříštila se na strouhankové puzzle. Na mé cestě následovalo několik na našich letních silnicích neočekávaných a mimořádně skvěle (jako obvykle) značených objížděk.
Asi hodinu před cílem mé cesty jsem se zastavila na benzinové pumpě na toaletu. Na místě mého určení je totiž jen suché retro WC á la „Chalupáři“ a navíc se mi někdy stává, že nemohu odemknout jeho zámek. Proto jsem nechtěla riskovat další tanec kolem kadibudky.
Na záchodě benzinky byla tma jak v ranci. Nebylo tam okno, takže mi ani sluneční svit nenapověděl, kam přesně namířit, ale dle zkušeností jsem trefila. Byla jsem ovšem naštvaná na úroveň služeb, tak jsem jako pomstu vymyslela, že zmáčknu ten větší čudlík, určený pro větší proud vody, když je třeba… Víte co a jak, že? Po vykonané pomstě jsem vyšla ven před budovu a v bezpečné vzdálenosti se rozhodla, že si ještě zapálím cigaretu.
Opravdu se mi dnes nechtělo tu cestu absolvovat. Jenže jsem se s řemeslníkem domluvila a on mi předešlý večer potvrdil, že ráno přijde a pojedeme nakupovat materiál, aby mohl obložit v mé staré chalupě koupelnu. Jsem přece spolehlivá, už odmala, a řemeslník je dnes víc než rodiče nebo učitel. Má pravdu a musí se poslouchat.
Pomalu jsem potáhla z jedné z posledních mentolek light, hlavu plnou různých myšlenek. Mimo jiné, safra, mně něco chybí v kapse. Chyběla peněženka, velká, červená, s pěti tisíci korunami a platební kartou a s oblíbenými citáty a slevovými kupony a fotkou syna a kontakty a nevím, čím vším ještě! Hrklo ve mně jak v pendlovkách. Rychle jsem se vrátila na potemnělé WC a chtě nechtě jsem strčila ruku do záchodu, kam jsem s takovou chutí pustila největší proud vody, který nabízejí.
Co myslíte, přátelé? Byla tam, naštěstí! Jak byla tak velká, šprajcla se a proud vody ji nespláchl dolů, ale jen vypral mé peníze. Vytáhla jsem svoji červenou, koženou, spláchnutou peněženku, smála jsem se úlevou i myšlenkou, že to kouření přece není tak škodlivé, když mě zdrželo a zachránilo peněženku.
Došla jsem k autu, udělala místo na zadním sedadle, nahoru jsem vyskládala všechny ty různé papírky a dolů, z opatrnosti, aby mi cestou neuletěly, jsem rozložila peníze, aby tam mohly cestou lépe uschnout.
Nedaleko za Luhačovicemi mě (myslím, že mohu s klidem napsat, jako obvykle) zastavila policejní hlídka. Přála bych vám vidět ty úlevné obličeje řidičů, kteří mě po zastavení míjeli. Rychlost jsme měli v pořádku, protože kousek před tím místem na nás varovně blikal řidič protijedoucího auta. Přibrzdili jsme všichni. Já jela první, vedla jsem se svým peugeotkem z roku 1997 konvoj Audi a BMW. Byl to hezký pocit, protože běžně mě všichni tito „audíci“ a „béemwáci“ předjíždějí.
Policisté logicky zastavili mě. Dvojice se skládala z mladé blonďaté policistky a vysokého sympaťáka. Proběhla rychlá akce: řidičák, techničák a fouknout. Poté, co obešli auto, pronesla policistka se zdviženým obočím a lehkým úsměvem: „Vy sušíte v autě peníze?“ Štěstí, že jich nebylo víc. Mysleli by si asi, že jsem vykradla minimálně malou vesnickou poštu.
„Ano, suším. A neptejte se, kam mi ta peněženka spadla.“
„Do záchodu, mně už se to stalo taky,“ odpověděla, jako by se to dělo každý den a každému druhému.
Vykulila jsem na ni oči a obě jsme se s pochopením, že nic není nemožné, zasmály. Pokračuji v cestě. Přijela jsem na domluvené místo, řemeslník nikde. Připomněla jsem se mu esemeskou. Za chvíli přijel na kole - už to mi bylo divné. Kde má auto na ten nákup?! Na uvítanou mi dal pusu; ucítila jsem alkohol a bylo mi jasné, že se nikam pro materiál nejede. Mým autem jsme jet nemohli, protože bylo malé, a navíc byl evidentně tak trošku mimo. Včera se mu narodila vnučka a zapíjeli ji až do čtyř hodin do rána.
„Karle, proč jsi mi nenapsal, že zapíjíš vnučku a akci nákup odvoláváš?! Mohls napsat klidně ve čtyři ráno, to jsem kvůli našemu nákupu vstávala!“
„Já jsem na to, Jani, nemyslel. Promiň.“
Proč já jen neposlechla intuici a nezůstala doma?! Ujela jsem zbytečně 280 kilometrů. Ale zase mohu říkat, že mám vyprané peníze.

Žádné komentáře:

Okomentovat