6. května 2020

Zigi - napsala Asja Žilová

- Ahoj, Zigi!
- Ahoj, Štěpánku! Děje se něco? Proč jsi tak smutný?
- Napadl nás KORONAVIRUS, to se stalo.
- Kdo to je? O takovém člověku jsem neslyšel.
- Víš, to vůbec není člověk, je neviditelný, ale zabíjí.
- A čím se bránite?
- Rouškami. Proto maminka a všichni v podniku celý den šijí.
Štěpánek je můj milý kamarád, když byl menší, rád se houpal na mém pedále. Líbilo se mu, jak se rozhýbe kolo a starý převodový řemen tiše zašelestí. Jeho malé prstíky prozkoumávaly ozdobné kovové prvky a obzvlášť mé jméno - SINGER. A od té doby mi on říkal ZIGI. A mně se to zalíbilo, bylo v tom něco lidského.

Jestli si někdo myslí, že jsem jen kus kovu a dřeva, ten se mýlí. Každý, kdo mě stvořil a šil s mou pomocí, vložil do mně kousek svého osudu, kousek svého příběhu. Vždy jsem se s nimi dělil o dobré i zlé. Mou první švadlenou byla Maruška - prapraprababička Štěpána.
Dnes by bylo Marušce 13O let. Já jsem byl její svatební dar. Byla šikovná švadlena, díky ní byl dům plný kurtoazních dam. Ach! Kolik hedvábí, sametu, žerzeje a krajek se mně něžně dotýkalo... Jak jsem se snažil být jemný a opatrný. Něžně jsem přitlačil patkou a jehla podávala horní niť k člunku, aby spojila obě dvě nitě a vytvořily krásný rovný steh. Líbilo se mi, jak byla Maruška šťastná, když jí spokojené zákaznice děkovaly. Dmul jsem se hrdostí, beze mne by ty šaty nespatřily světlo světa, dámy by netančily valčík, neoslňovaly by pány...
Ale přišel den, kdy Maruščin muž Franta šel na frontu a ona šla do fabriky šít pánské oděvy. Ovšem nebyly to elegantní kostýmy, byly to vojenské, hrubé stejnokroje. Maruška ve dne šila v továrně, a až večer šlapala na mé pedály, aby mohly dámy poslat na frontu něco osobního, co by zahřálo srdce milovaného muže, aby nezapomněli na jejich lásku.
Některým ženám se balíky vracely - už nebylo komu je předat. Tak utíkaly dny, měsíce, roky. Vojtíšek, prapraděda Štěpánka, vyrostl. Stále se vyptával maminky, kdy se otec vrátí, a jaký vůbec je. Naštěstí se Franta vrátil. To byl konec 1. světové války.
Po válce nosily dámy většinou nošené hedvábí, sametové šaty, které jsem kdysi šil a teď přešíval pro jejich dcery. Ale pro kluky jsem přešíval věci po otcích, to teda byla dřina, panečku. Nebyl to jemný materiál. Ale klukům se líbilo, že vypadají jako vojáci, byli na to hrdí. Chudáci kluci, netušili, že za pár let obléknou skutečný vojenský stejnokroj, a někteří se nevrátí domů.
Začala 2. světová válka a na frontu šel i pradědeček Vojta. Já jsem statečně pomáhal Marušce a prababičce Štěpánka, Elišce. Šili jsme ženám, dětem i mužům na frontě, šili jsme bohatým i chudým.
Bohužel po té druhé válce, elegantních, kurtoazních dam bylo s každým rokem méně a méně. Maruška i její manžel zemřeli.
Eliška, jejich dcera, musela jít do továrny a na mně se učila šít babička Štěpánka, Kateřina. Šila jen pro rodinu a přátele, protože po válce bylo zakázané soukromé podnikání. Tak to bylo... A pak se objevily elektrické šicí stroje a já jsem šel do důchodu. Teď stojím v podniku maminky Štěpánka jako exponát, jako historický stroj.
Štěpánek byl pořád smutný. Rozhodl jsem se ho potěšit.
- Poslouchej, Štěpánku, vzpomněl jsem si, že před 100 lety i já jsem šil roušky. Rozhýbeme moje staré kolo? Co?
- A jak, vždyť já neumím šít.
- Já tě povedu, budu ti říkat, co máš dělat, hlavně šlapej na pedál a zbytek tě naučím. Snad to ještě dokážu.
K večeru se na šicím stroji, pardon, na ZIGI hromadilo velké množství roušek.
Bylo nebylo, kdo ví, ale šicí stroje nezklamaly své blízké, zvítězila lidskost.

Žádné komentáře:

Okomentovat