26. května 2020

Zaplatíš svůj dluh – napsala Anastasia Korliuga

Klasy pšenice se ohýbaly a po celém poli se rodily obrovské vlny. Převalovaly se ze strany na stranu a narážejíce do sebe, sypaly zrna všude kolem. Tato podívaná připomínala bouři na moři, jen to moře bylo zlaté.
Na okraji pole byla vyšlapaná uzounká cestička, šlapaná malinkými nožičkami už šest let… Směřovala k sousední vesničce. Ohýbajíc se podél kraje pole, přerušovala malinký potok a starou kolej, od které se na mýtince rozdělovala do několika směrů. Jedním z nich ale skoro nikdo nechodil. Snad jen tehdy, když někdo pospíchal, byla to totiž zkratka. Říkalo se, že se tam děly divné věci: byly slyšet strašidelné zvuky, někdo tam ztratil svůj majetek nebo z ničeho nic zabloudil. Místní o tom věděli, proto se to místo snažili obcházet. Věděl to i Leon, jenže malé děti jsou zvědavé.
Žoviálně otáčel šlapadla na kole, každou sekundou se přibližoval k cíli své jízdy a jeho zájem narůstal.
Už tu byla vytoužená zatáčka, pokračování pole a obrovský kamenný most. Po jedné jeho straně balvan, z druhé jakoby náhrobní deska, a za tím vším začínal hustý les. Ptáčci zpívali v dálce a vítr šustěl v korunách stromů, což vyvolávalo hluk zlatého moře. Mohlo by to vypadat bezpečně, skoro pokojně, bylo tu ale až příliš velké ticho.
Leon asi minutu pozoroval výhled, který se před ním otevřel, a pak se rozhodl toto teritorium prozkoumat. Na náhrobní desce bylo něco naškrábáno, ale nepřipomínalo to žádné jemu známé písmo. Jakoby to ani nic znamenat nemělo. Divné, přemýšlel Leon. Pak uslyšel šustění a hekání. Periferním viděním zachytil pohyb za balvanem. Na několik sekund malého Leona spoutal strach, ale mozek ho nakonec přece jen přinutil zdrhat. Pádil odtamtud rychle jako blesk a zapomněl na svoje kolo.
Celý večer se mu v hlavě střídaly myšlenky: co to bylo? Proč jsem utekl jako malý chlapeček? Způsobil to můj strach? Vždyť jen něco zašustělo… Co když to bylo jen nějaké zvíře? Únava ponořila Leona do spánku s myšlenkami o tom, že se tam určitě musí vrátit, aspoň s tátou. Nechal tam přece své kolo.
Další ráno po cestě otec vyprávěl zábavné příběhy, aby uvolnil napětí, ale Leon stejně několikrát zaslechl hlasité šustění v trávě, kterému otec z neznámých důvodů nevěnoval pozornost. Čím dále postupovali, tím více se Leon cítil v nebezpečí. Někdo šeptal jeho jméno, viděl divné pohyby v trávě. Když dorazili na místo, kolo tam pořad bylo, ale…
Neuvěřitelné! Pod mostem seděl obr, kterého včera Leon bral jako balvan. Opravdu mohutný: šedá kůže, boky porostlé mechem a dlouhé tesáky. Nejspíš to byl troll. Čuměl přímo na Leona a klidným a hlubokým basem řekl: „Sežeru tě.“
„No kámo, na co čekáš? Ber kolo a jdeme domů,“ ozval se otec. Hoch pochopil, že otec trolla nevidí ani neslyší.
Myšlenky začaly skákat v jeho hlavě jako šílené: Nesmím tátovi ukázat, že jsem se vyděsil, protože by to vypadalo divně. Musím se z této situace nějak dostat.
„Pojď sem hned teď, nebo dostanu i tvého otce!“ začal vyhrožovat nepříjemný tvor.
„Ano, tati, už jdu...“
Leon soustředil svůj pohled na trolla a poté co nejklidněji a nejsebevědoměji prohlásil: „Já se zítra vrátím.“ Troll mu odpověděl dlouhým pohledem a beze slova přikývl svojí obrovskou hlavou.
„To jsi ale statečný, že překonáš svůj strach! Cením si toho. Jen do toho,“ ozval se otec.
Celou cestu zpět táta bud‘ zakopával, nebo padal na zem bez viditelných důvodů a divil se své náhlé nemotornosti. Po návratu domů zjistil, že mu zmizely jeho oblíbené hodinky, které mu darovala manželka. Leonovi došlo, že za to mohl troll, ale další den se tam stejně nevrátil.
Po nějaké době se na to, co se tehdy stalo, zapomnělo. Zůstal jen strašidelný příběh pro děti k táboráku.
Jednoho dne po mnoha a mnoha letech však Leonův mladší syn přinesl hodinky svého dědečka se slovy: „Troll říkal, že je mám dát tobě.“ Josef, Leonův otec, zemřel před několika lety, když spěchal do sousední vesničky. Samozřejmě si zkracoval cestu… V tu chvíli se rozdílné kousky příběhu poskládaly do celého obrazu.
„Musíš zůstat doma,“ přikázal Leon synovi. Pak se vydal na cestu pod most a dlouho si ani nevšiml, že ho chlapec sledoval. Když přišli k mostu, syn tiše řekl: „Tati, opatrně! Říká, že tě chce sníst.“ Leon chytl hocha za ruku a chtěl mu přikázat, ať utíká co nejrychleji domů, ale když otevřel ústa, syna už neviděl…

Žádné komentáře:

Okomentovat