17. dubna 2020

Bubák venku - napsal Jan Rejholec

Bylo krásné jarní odpoledne, ale Zuzanka radši seděla u kuchyňského stolku a zkoumala staře vypadající stroj. Lákal ji jeho zašlý vzhled, který pod rouškou záhady jistě skrýval spoustu tajemství.
„Zuzanko, copak tu děláš?“ zeptal se stroj.
„Jéé, ty mluvíš?“
„Ano, Zuzanko. Pročpak nejsi venku, když je tak hezky?“
„Páni! No, víš… Venku teď prý řádí takový zlý bubák, Koronavir. A ten, když tě chytne, tak jsi pak nemocný. A já nechci být nemocná.“

„Hmm… To není pěkné, ale možná bych ti mohl pomoci.“
„Opravdu a jak?“
„Mohl bych ti ušít roušku. Takovou, co tě před ním ochrání.“
„Opravdu?“
„Ano, když mi doneseš látku, z které ji vyrobím.“
Zuzanka chvilku zaváhala, ale nakonec rychle pro nějakou doběhla. A když se s ní vrátila, stoj jí pověděl: „A teď kouzlo se staň.“
A kouzlo to bylo. Látka se přisunula, jehlička stroje kmitala, práce ubývala a stroj si pobrukoval o zlatých českých ručičkách.
„Tak a je to hotové,“ oznámil za chvilku šicí stroj a posunul roušku k Zuzance.
„Děkuju,“ řekla Zuzanka a vzala ji do ručiček a žasla nad tou krásnou prací. Stroj ji však jemným hlasem vyrušil ze zasnění: „Tak už na nic nečekej a běž si hrát ven, Zuzanko.“
„Ale to tu zůstaneš sám,“ odpověděla mu trochu smutně Zuzanka.
„Neboj, Zuzanko, běž ven a já tu v klidu počkám, než mě bude zase potřeba.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
A tak Zuzanka vyběhla s rouškou ven a stroj si zatím v klidu broukal, když se ukládal ke spánku.
A kdo ví? Třeba tam opravdu do teď čeká, až ho bude zase potřeba.

Žádné komentáře:

Okomentovat