Za ohlušujícího zvonění tramvaj prudce zabrzdila. Náraz, řinčení kovu a skla. Setrvačnost mě vystřelila směrem k ženě na protější sedačce. Bezva, pomyslela jsem si, celou cestu na mě tak divně koukala… Ale to už jsem hlavou přistála na její hrudi. Ostatní cestující popadali, ozývaly se výkřiky o hovadech řidičích. „Promiňte…“ snažila jsem se zvednout a omluvit, když vtom mě ta žena hrubě odstrčila.
„Omlouvám se, ale nešlo to zastavit.“ Snažila jsem se o ještě omluvnější tón a cítila, že mi po spánku stéká cosi teplého.
Na jejím kabátu se zablýskla zlatá brož. Zřejmě jsem se škrábla o ni.
„Ale šlo, šlo to zastavit! Kdybys nebyla taková svině, tak bys to zastavila. Ale ty vždycky myslíš jen na sebe. Na ostatní nebereš ohledy. Bezcitná, hnusná…“
Zůstala jsem strnule zírat na ta scvrklá suchá ústa, z nichž se valila smršť nadávek. Ta ženská je zřejmě v šoku. Možná, že nesnáší pohled na krev. Otřela jsem si rukávem potřísněnou tvář a pokusila se o úsměv: „Promiňte, jestli vás to bolí…!“
„To víš, že mě to bolí, ty krávo! Bolí to už dvacet let!“
Nechápu. O čem to mluví? Musí mít šok.
„Nepotřebuje někdo lékaře?“ Řidič tramvaje vylezl z kabinky a rozhlížel se po vagónu.
„Tady paní,“ ukázala jsem na spolusedící.
„Mně nic není!“ vykřikla ta žena. „Ale tady ta prominentní dceruška kudy chodí, tudy škodí a ubližuje nevinným lidem!“
Lidé v tramvaji zapomněli na svá potlučená těla a sledovali tu prominentní dcerušku, tedy mě. Ale já přece nikdy nikomu neublížila… Většinou mě považujou za hodnou, možná trochu až blbou… Podívala jsem se na tu ženu lépe. Prominentní dceruška? Asi bude znát mýho tátu…
„Pokud nikomu nic není, budete si muset vystoupit, tramvaj je nepojízdná,“ oznámil řidič. Žena se zvedla a pohlédla na mě.
„Ještě jednou se vám omlouvám…“
„Nech si ty svoje kecy!“
Vstala jsem. Už jsem jí měla plný zuby! „Promiňte, ale známe se snad?“ Lidé začali pomalu vystupovat.
„To bys chtěla vědět, co?!“ Odplivla si a vyšla ze dveří. Sesunula jsem se zpět na sedačku.
„Zřejmě si vás s někým spletla…“ snažil se zavést řeč muž, sedící přes uličku. „Nepotřebujete pomoc?“ zeptal se ještě, ale já ho nevnímala. Nebyla jsem schopna slova ani pohybu, protože mi došlo, že ta žena si mě s nikým nespletla. Byla to Markova matka.
Vylovila jsem z kapsy mobil. „Tati! Ahoj! Tati, nevzpomínáš si náhodou, před dvaceti lety, tenkrát…, s Markem…“
„To je tak dávno, holčičko! To už si nepamatuju.“
„Vím, že jsme se potom přestěhovali, ale nevíš třeba…“ naléhala jsem. Marek byl moje první láska. Bydlel u nás v ulici, byl o dva roky starší a já do něho byla blázen!
„Co je mi po něm? Hajzl to byl!“
„Počkej, to si ho asi s někým pleteš. Já myslím Marka od nás…“
„Neměl to dělat, byla jsi ještě dítě,“ přerušil mě táta nezvykle drsným hlasem.
„Ale tati, bylo mi skoro čtrnáct! Jen by mě zajímalo… Protože jsem asi potkala jeho matku…“
„Taková ostuda po celém městě! Moje holčička! Musel jsem to ohlásit.“
„Kdyby nás ségra nenabonzovala, nikdo by dodnes nic nevěděl!“ Srdce mi najednou vynechalo. „Co že jsi udělal, tati?!“ A vzápětí se rozbušilo ve zběsilém tempu, když jsem uslyšela: „Ohlásil jsem to na policii.“
„Proč?“ Slzy se mi draly do očí. „Přece jsme spolu chodili!“
„Zneužil tě!“
„Byla jsem zamilovaná!“
„Hlavně jsi byla nezletilá! Policajti to vyšetřovali, ale zařídil jsem, aby tě neobtěžovali. Stačila jim tvá písemná výpověď.“
„Ale já nic nepsala…“
„Měl jsem všude kontakty. Pořád mám…“
„Tati, co je s Markem?“ zašeptala jsem.
„Ale no, tak přesně nevím. Jen z doslechu. Jedna paní povídala…“
„Tati!“
„No, po těch výsleších se sesypal. Prý začal něco brát, po pár měsících skončil v pasťáku a…“
„A?“!
„Zemřel na předávkování…“
„Tak co, slečinko?“ Řidič netrpělivě nakukoval do prázdného vozu. „Vystoupíte si? Jste v pořádku?“
Mobil mi vypadl z ruky. V pořádku už nikdy nebudu…
