16. ledna 2020

Národní muzeum? To žeru! - napsal Jan Sklenář

Průnik se zdařil velkolepě. Z kožichu jsem se vykulil hned před šatnou. Tak jsme konečně tady…
Muzeum!
Jak libě to slovo zní, jak domácky, jak útulně. Chodba podél šaten je ještě nehostinná, podlaha studená (ó jaký nevkus, umělý kámen!), po stěnách nic, ani pitomý gobelin.
Nač se ještě zdržovat. Pustím se chodbou dál a po schodech, nad hlavou se mi mihají lampy.
A tady doprava. A za roh! Ohó, rudé běhouny! Při bližším ohledání však nic tak slavného, snad nějaká umělina. No nic, stoupám výš!


A stoupám výš! A výš! Otevřenou schodišťovou dvoranou nad mramorovými stupni, kolem zlatých stromečkových kandelábrů. Důstojné!
Kožojed obecný
Aááá, tady nějaký páprda krk v kožešinovém límci, zadeček ve vlněné suknici napodobené jen v ubohém bronzu.
Všechny dveře těsně zavřené. A kolem jen len popatlaný olejem. Oddychnu si na klandru naproti: Tohle je prý Karlův Týn. Nu, když myslíte…
Já se však ptám: kde jsou ty ztuchlé pracovny? Copak jste udělali s rozeschlými zásuvkami nadívanými hebkými kožíšky hrabošovitých? Kampak se poděli uprášení exoti? Marně hledám ustrnulou poletuchu, oschlou vakomyš a vytřeštěného vakovlka! Kde je to všechno v čem nacházeli – to opravdu nejhlubší –  zalíbení už mí předkové?
Ach tady už musí být něco, co by rády zažily mé děti! Hle troje otevřené dveře, do prostředních vletím. Konečně mezi múzy! Však jaké zklamání a jaká nuda?! Jen kamenné a bronzové hlavohrudi!
Tedy vpravo a čile do výstavních sálů. Však nikde nic! Ba ani škvíra v parketách. Ta našlapaná vlasy kustodek. To kdysi  poslední jisté útočiště hladového kožojeda…

Žádné komentáře:

Okomentovat