10. ledna 2020

Inspirace příběhem Římanka: háček a konec příběhu

Na konci je číše s jedem
Ano, ta paní u vedlejšího stolku byla divná. Sledovaly jsme spolu přednášku a ona nespustila oko z toho pána, ale její ruka kmitala po papíře. Už jsem o tom slyšela. Říká se tomu automatická kresba. Ruka té paní vyčmárala postavu s koulí u hlavy.
Úplně jsem si představila, jak se mně u hlavy vyboulila koule, a tak jsem se honem zkontrolovala v zrcadle. Nemohla jsem na to zapomenout. Večer jsem si čistila zuby a zkoumala, jestli moje hlava nemění tvar. Divoké noční sny ukončilo kalné jitro. Cítila jsem, že něco není v pořádku.
(Jiří Hlaváček)

Přivtělená duše (Římské děvče)

 Podala mi papír, na kterém byla načmáraná postava a obrovská koule vedle její hlavy.
„Máte přivtělenou duši,“ řekla mi.

„Ona je asi šílenec,“ pomyslela jsem si. Napadlo mě, že by to mohlo mít něco společného s tou transplantací. Začala jsem si osahávat hlavu, jestli někde ta koule není. Nebyla. Ale pořád jsem měla pocit, že tam někde je. Říkala jsem si že mi asi hrabe. Vyhledala jsem tedy odborníka na koule. U něj jsem si sedla na pohodlné křeslo. Najednou jsem se spojila s koulí, podlehla jsem divnému stavu a byla ve starověkém Římě.
(Filip Krška)

Mé cizí já (Tajemná číše, Tajemný Germán a seniorka, Jak jsem se z přednášky seniorů dostala na regresi)
Tak jsem se vrátila z nemocnice. Transplantace oční rohovky se podařila a já se pomalu rozkoukávám. Je mi dobře a už se moc těším, až si budu moct něco přečíst. Čtení je můj život. Jen občas mívám takový zvláštní pocit. Je to nejasný. Jako by se mi v hlavě usadil někdo jiný. Občas dokonce slyším hluboký hlas, který mi šeptá: „Já se s tebou nerozloučil, vrať se“. Strašně divný. Před tou operací jsem nikdy nic takovýho nezažila. Až teď. A už třikrát. No nic, asi ňákej blbej sen.


(Barbora Kršková)


Terapie duší
„To je hrůza, to je hrůza…“ šeptala vedle mě žena.
„To je hrůza, to je hrůza,“ pokračovala, zatímco s téměř posvátnou bázní vrtěla hlavou. Zvědavost mi nedala. Otočila jsem se na ono zhrozené individuum.
„Co se děje?“ 
Žena, jež jsem viděla poprvé v životě, se na mě podívala snad tím nejsoucitnějším pohledem, jaký mi kdy kdo věnoval. Bez odpovědi mi poslala po stole papír, do nějž doteď vyrývala prapodivné čmáranice. 
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„To jsi ty.“
Pravda, divé obrysy možná zdálky připomínaly lidské tělo, ne ovšem natolik, abych se s ním mohla jakkoliv ztotožnit. 
„Já?“
Paní pokývla hlavou.
(Justýna Tůmová)




Háček

Cvičení: Napište k příspěvku Katky začátek tak, aby čtenář neodolal a okamžitě se začetl...












Přepracování konce příběhu
Hlava mi najednou začala hučet. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí. A pak? Ticho – krásné, trvající, klidné, jaké jsem už pár měsíců nepoznala mě teď obklopovalo. Otevírám oči. Cítím, že teď jsem konečně svobodná. Už na mě neleží žádné břemeno.
„Cítíte se dobře?“ ptá se mě doktorka.
Přikyvuji: „Je to uzavřená záležitost.“
Ona mi pak dává nějaký recepis nebo účet, vlastně nevím, co, protože ji neposlouchám.
Odcházím z ordinace, vyjdu ven na ulici a zhluboka se nadechnu, hlavu otočenou k nebi. Svěží vánek mnou prostupuje, energie naplňuje celé mé tělo a já jsem šťastná. 
Najednou ucítím, jak mi něčí ruka klepe na rameno.
„Paní Dvořáčková,“ zapomněla jste mi zaplatit.“ Je to doktorka. „Jistě. Kolik?“ tážu se. „Dva tisíce sto padesát,“ odvětí a její ústa se roztáhnou do strojeného úsměvu. To jsem nadšená.
Vyndávám z peněženky bankovku s Palackým a podávám ji doktorce. „To je teda pomoc za všechny prachy,“ rozčiluju se a energie je ta tam.
(Magdaléna Víchová)





Žádné komentáře:

Okomentovat