10. ledna 2020

Římanka – napsala Helena Vrubelová

Ta ženská je zvláštní. Sledovaly jsme spolu přednášku a ona, nespouštěje oči z přednášejícího, čmárala razantně po papíře.
„Máš přivtělenou duši,“ špitla. „Musíš s tím něco dělat. Je na pravé straně tvé hlavy,“ řekla a vrazila mi do ruky svůj výtvor.
Krevní oběh se ve mně zastavil, řeč selhala. Z papíru na mě koukala obrovská zašmodrchaná koule namalovaná u obrysu postavy, přímo u hlavy.
Intuitivně jsem si začala pravou rukou duši-kouli testovat. Přednášející se u mě zastavil pohledem.
„Zase jedna, co si cpe můj výklad zpátky do hlavy,“ potěšeně se usmál.

O přestávce jsem dostala od autorky automatické kresby pár tipů na odborníky, odvádějící přivtělené duše. Při loučení na mě mávala, ať to tak určitě nenechávám.
„Vykukuje ti za hlavou.“
Nadešlo období, kdy jsem pochopila tvrzení, že schizofrenici mohou být lidé s přivtělenou duší. Jak reagovalo moje okolí, nevím. Máchala jsem si pravou rukou u hlavy a jak byla možnost, vzhlížela jsem se v zrcadle, jestli koule nevykoukne.
Konečně se mi podařilo sehnat odbornou pomoc. Jelikož jsem žádala urgentní odvedení koule, musela jsem souhlasit, že bude provedeno žákyní v tomto oboru pod odborným dohledem kvalifikovaného odvaděče. Něco jako medik za dozoru lékaře.
Když měl nastat den „Dé“, koule vytušila, že ji nechci. Nedovolila mi ani usnout. Cestou na autobus jsem se motala jak při návratu z flámu. Koule dělala psí kusy, nechtěla mě ztratit. Přesto jsem se k odborníkům dopotácela.
Kandidátka na odvádění mě pohodlně usadila a povzbudila úsměvem. Dostala jsem za úkol prohlížet se zevnitř i zvenku. Až kouli uvidím, mám z ní dostat informaci, proč se na mě přilípla.
Zavřela jsem oči a začala obhlídku kolem svého těla. Padala jsem do příjemného stavu alfa a obhlížení ztrácelo na ostražitosti a důležitosti.
Tu zavelel odborný dozor. „Zeptej se, jak ta tvá přivtělená duše trávila poslední chvíle života, když byla naposledy ve fyzickém těle!“
A začalo to fungovat!

Všude byla mlha, les, pochodující římská legie.
Jsem na sto procent v Germánii, časově několik let po Kristu. Asi druhý od kraje v řadě pochodujících Římanů byla moje přivtělená duše, pěkný urostlý muž. Ovládal mě pocit, že si to vymýšlím, že se mi to zdá.
Náhle se z lesa vyřítili Germáni. Mého římského vojáka jeden z nich probodl. Všude leželi mrtví. Fascinovali mě slétávající se ptáci. Prohlížela bych si to tam dál, ale hlas odborného odvaděče mě nabádal, ať zjistím, odkud mě voják zná.
Já byla mladá Římanka z lepší rodiny. Milovali jsme se a já na něj čekala. Bloumala jsem v zahradách, v paláci, a čekala na něj. Došla zpráva, že se nikdo nevrátil. Všichni padli. Někdo mi podává číši s červenohnědou tekutinou. Ochutnávám, nic moc. Je to víno s jedem, dopíjím. Uléhám na divan. Mám pocit, že hořím. Křičím bolestí, umírám.
S pomocí odborníků odvádíme válečníka do světla. Cestu ze zázračné léčby jsem si užívala pohledem do každé vitríny. Zkoumala jsem svou novou, krásnou výduť. Pocit euforie mě zavedl i do obchodu se zrcadly, abych se pokochala. Opět jsem si připadala jako blázen, ale hezky.
Večer šel v televizi dokument o bitvě v Teutoburském lese v roce 9 našeho letopočtu mezi římskými vojsky a germánskými kmeny. Zanikly tu tři římské legie…

Žádné komentáře:

Okomentovat