19. prosince 2019

Prší – napsal Miroslav Tichý

Kap.
„Pojď sem! Rychle!“
Jdu tam.
„Hele, prší.“
Stojím tam a koukám na tu nádheru, kterou jsem už skoro zapomněl. Pamatuju si, že jsem se ve škole učil něco, jako že naše oblast je ve srážkovém stínu, ale to už dávno neplatí. Srážkový stín je dneska už všude.
Kap. Kap.
Jdu ze dveří a nechávám na sebe padat kapky. Raz, dva, tři, čtyři. Přestávám je počítat.
Jsou nádherné, kulaté a jak sjíždějí od lokte k zápěstí, mění svoji geometrii i barvu. Ruce mám špinavé od oleje. Jsou teprve čtyři odpoledne, ale světla je, jako kdyby to už slunce dneska vzdalo. Déšť houstne. Stojím v něm. Užívám si ho.
„Divný,“ hlásí Ivan.
Ivan stojí pod střechou našeho autoservisu a hledá něco v telefonu. Drbe se na hlavě.
„Myslel jsem, že déšť už jsme vyřešili,“ dodává.
Má pravdu, pomyslím si. Déšť jsme jako lidstvo už opravdu vyřešili. Vypálili z oblohy a zbytky spoutali a zabalili. Byl mokrej, špinavej, kyselej. Nepohodlnej. Dnes už ale ne. Na eBay zabalenej, se zárukou, v litrech na metr. Přivezeme, zapršíme, uklidíme.
Prší. Moknu. Konečně. Jsem rád, že to ten normální déšť ještě nevzdal. Moknu a koukám na podivné chování kolemjdoucích lidí. Všichni pobíhají a něco řeší. Někteří běží svůj osobní maraton z olše pod topol a zpět, jiní zase vynalezli novou disciplínu, chození s notebookem na hlavě. S deštěm nabírajícím na síle sílí i hemžení.
Kap. Kap. Kap.
Podél obrubníku vzniká malý potůček. Vzpomínám, jak jsme jako malí honili kůru ze stromů podél potoka. Povzbuzována klacky zdolávala zákruty, kamenné schody a záludné proudy.
„Jeď! Jeď! Moje bude první!“ Být malej bylo fajn.
Prší.
Ve škole jsem se o počasí učil. Bavilo mě to. Pamatoval jsem si všechny ty cumulonimby a cyrostráty. Jako malý jsem cyrostráty neměl rád. Šedivá obloha s vypadávajícím malým deštěm, který jako by neměl nikdy skončit. Všechno mokré, umolousané, maminka naštvaná, že musí furt vytírat.
„Necourejte porád,“ to bylo její.
Taková cyrostráta dokázala tenkrát pokazit celý prázdniny. Dnes v jedné takové stojím s přáním, aby neskončila.
„Naposledy pršelo v dubnu,“ haleká na mě od mobilu Ivan.
Kap. Kap. Kap. Kap.
Je září. Už přes čtyři měsíce nepršelo. A před tím dalších šest. Chybí mi to.
„Vypadá to na dýl,“ hlásím Ivanovi, když vidím tmavnoucí oblohu. Takovou jsem už dlouho neviděl. Tak moc šedivou. Nikdy by mě nenapadlo, jak dokáže být šedivá krásná. Barva nudy, ospalosti, barva zastavení se.
A tak stojím. Stojím a nic nedělám. Není to potřeba, pořád něco dělat. Co to je za pitomou mantru, říkám si v duchu. A tak tam jen jsem a mám prázdnou hlavu. Hlavu, na kterou prší.
A s tím deštěm jakoby mozek konečně vypnul. Mozek, ten raubíř, kterej nás nikdy nenechá v klidu. Vypnul. Cítím, jak muchlá a vyhazuje všechny složenky, trvalý příkazy a auta na leasing. A taky všechny vztahy, lásky a hádky. Vnímá jen kap, kap, kap.
„Sakra, to je divný,“ hlásí Ivan a dodává: „Hele, Jardo, pojď radši z toho deště!“ volá.
Ivan je jak moje manželka, vždycky starostlivej, vždycky na stráži, aby náhodou něco.
„Jardo, pojď pryč, tohle je fakt nějaký divný. Norové hlásej, že pršet nemá.“
Zase ta jeho aplikace. Kouká do toho celý dny.
„Co vidíš, Ivane?“ ptám se.
Kouká střídavě do mobilu a ven a nechápe, co se děje. „No jo, ale jak může tohle,“ ukáže rukou do deště, „když Norové…“
„Příroda na Nory sere, Ivane.“
Stojím v tom dešti a sleduju, jak mi proud vody stoupá přes okraj tenisky. Omývá lem boty a odnáší pryč hrubou špínu.
„Jardo, nemůžeš tam takhle stát. Nesterilizovanej může bejt nebezpečnej. A vůbec, máme ještě práci. Musíme dodělat toho renaulta.“
„Příroda sere na Nory a já na Francouze. Je to tvoje, Ivane,“ říkám mu a házím mu francouzský klíč k nohám.
„Jak myslíš, ale prémie si odečti sám,“ komentuje moje počínání Ivan a noří se pod kapotu zaparkovaného vozu.
Já se na to nechystám. Naopak, jsem uhranut. Uhranut tím, jak moje noha mizí pod návalem nahnědlé tekutiny, stékající z vrchní části náměstí, pod kterým je naše autodílna. Už nikdy francouzský auta opravovat nebudu. Francouzský, ani jiný.
Prší.
Kap, kap, kap.
Stojím po holeně v proudícím potoku. Špinavém. Špinavém proto, že očišťuje. Zavírám oči.
„Jen pro zvané,“ slyším hlas.
„Cože? Ivane?“
Ale Ivan to není. Ivan se ohání se francouzským klíčem po francouzském autě. Ivan sleduje Nory a nevěří tomu, co vidí jeho oči. Ivan má strach.
„Jen pro zvané,“ opakuje ten hlas.
Rozhlížím se a hledám toho hostitele, ale jediné, co vidím, jsou moje nohy od kolen dolů ve vodě. Nohy, které nevidím. Nohy, které tam už nejsou.
„Jen pro zvané,“ zní ten hlas a sílí.
Začínám chápat. To není Ivan. Nemůže být. To je… déšť. Déšť, který to ještě nevzdal. Zavírám oči a nechávám to být. Nechávám se pozvat. A proč ne.
Tak dlouho nepršelo. Roztahuji ruce a padám do obří kaluže, která se mezitím rozlila všude okolo. Na zem nedopadnu, protože…kap, kap, kap. Protože prším. Prším a vzlínám. Jsem v mracích, srážím se, těžknu a padám zas dolů. Jsem na výletě. Na škole v přírodě, s profesorem deštěm. Jsem déšť. Jsme jedno.
Teď zrovna pršíme nad městem. Ale není to naše město, je jiné a přesto stejné. Plné moderních budov a uvězněných lidí. Taková jsou všechna. Plná lidí a aut. Domů a zdí. Plná strachu.
Tolik strachu jsem už dlouho neviděl.
„Musíme jim pomoct. Pomoct jim se toho strachu zbavit, očistit je, osvobodit,“ říkám do deště, ale říkám to vlastně jen sám sobě. A tak prším, co mi síly stačí, a doufám, že to lidi jednou pochopí. Že zastaví. Že zpomalí.
Zatím neslyší. Nerozumí. Hledají svá auta a své deštníky. Hledají místa, kde se mohou schovat. Kam utéct před deštěm, nepohodlím, před strachy i ostatními lidmi.
Utíkají a nechápou, že zůstanou-li nepoučitelní, jednou pršet nepřestane.
Kap, kap, kap.
Přestává pršet. Vidím své nohy stojící na obrubníku před naším autoservisem. Zhmotňují se s každou kapkou padnoucí na to místo. Z nohou vyrůstá trup, hlava a ruce. Jsem to opět já. Já, stojící před autoservisem v našem městě.
„Ty krávo, to byl slejvák, co?“
Ivan.
„Jseš úplně mokrej, ty vole. Tos tam jako celou tu dobu prostál, jo?! Ty jseš fakt úplnej magor. Jestli se ti něco stane, tak si následky přičti sám. To si laskavě zapamatuj!“
Zapamatuju. Pro teď. Teď žiju tady a tady, opravuju auta. Snad ne napořád. Cestu už znám.
Beru si od Ivana francouzský klíč a jdu bušit do francouzského auta.

Žádné komentáře:

Okomentovat