 |
| Vycházka z Bystřice do Benešova |
Když jsme vystoupili v Bystřici z motoráčku, hned na zastávce už Milda vyndával první skleněnou slečinku. Dvakrát zatočil a poslední zábrana byla dole.
„Mildo tady to nenalejvej, kousek popojdeme.“ „Tak si naleju alespoň jednoho panáka já sám.“
A jak řekl, tak udělal. Jako v pohádce.
Popošli jsme asi sto metrů a tam začala první předvánoční narozeninová a svátková mela. Otvíraly se lahve, ochutnávali jsme výborné košíčky s čokoládovou náplní a kde se vzala tu se vzala domácí, ještě teplá pizza, vánoční cukroví a nakonec mix všeho druhu.
Někdo měl svátek, někdo narozeniny, a tak cukroví a láhvinky neměly konce.
Také někdo něco přinesl jen tak. Právě tu pizzu. To je v tomto společenství to nejkrásnější. Možná je to věkem, možná je to skupinou lidí, kteří ten život vidí stejně, ale v každém případě je krásné, že jsme k sobě tak milí. Jen tak.
Co se dojedlo, to se dojedlo. Co se nevypilo, to se schovalo a šli jsme.
Prošli jsme celou Bystřicí a na konci jsme zabočili k nějakému dvoupatrovému domu. Ve vchodu už na nás čekala usměvavá paní. Dana se s ní přivítala jako první.
Maruška byla nadšená, že se s ní pořád počítá, že ji přišli všichni pozdravit a že na ni nezapomněli. Zářila štěstím a v očích měla upřímnou radost. Každý jí stiskl ruku, popřál a prohodil několik slov. Ona se smála, děkovala, se všemi se poplácala po zádech, objímala. Na přivítanou vyndala také láhev a připila si s námi na zdraví Becherovkou.
S Maruškou jsme se rozloučili a opouštíme Bystřici. Nádherný mrazivý, slunečný den rámuje naši prosincovou zimní vycházku.
Modrá obloha nad hlavou, na jedné straně zelené malé obilí, na druhé pole krásně zorané a uprostřed cesta, po které jdeme. Na kraji stojí opuštěný dub a majestátně se rozhlíží do krajiny. V dálce svítí jako maják Chvojen. Bílá barva kostela září nad hnědým polem. Vedle jsou dva namodralé kopečky Neštětické hory a Chlumu. K této malebné krajině patří rybník a na jeho hladině se odráží blankytné nebe. Už nevím, co by mohlo udělat dnešní vycházku ještě krásnější, než je. Vidět všechno to, co jsem tady popsal z jednoho místa, je prostě zázrak.
Čeká nás ještě odpočinková zastávka, a to na dětském hřišti vesničky Mokrá Lhota. Naštěstí tam není odnikud vidět. Z batohů vyndáváme nedopité láhve a svačiny. Špatně jsme odhadli množství alkoholu. Je ho stále ještě dost. Nestačím schovávat svoji štamprličku a už je tady další a další. Slunce svítí, ale zvedá se alkoholová smršť.
Brzdi! Brzdi!
Jazyk a mysl se víc a víc rozvazují. Zatímco myšlenky jsou lehčí a lehčí, nohy jsou těžší a těžší. Konečně dopito. Zvedáme se a ty nohy jsou opravdu těžký. Jen pomalu se dostáváme zase do tempa, ale než přijdeme k civilizaci, jsme všichni naprosto fit.
Co dodat k dnešní vycházce? Největší dojem na mě udělalo zastavení u Marušky. Těch pár lidí jí určitě udělalo tak velkou radost, že na to bude ještě dlouho ráda vzpomínat. A my? Nás to stálo pár minut zastavení, pár minut zdržení. To je to, co lidem chybí, co lidé hledají a co se bohužel už nenosí. Takové obyčejné člověčenství, lidskost, ohleduplnost a cit. Proto mám rád tuto partičku lidí, ke kterým jsem se taky já téměř před rokem přidal.
Tak se všichni držte a těšte se na příští výlet jako se těším já.
