1. prosince 2019

Moje cesta na Dobešku - napsala Anna Vocelová

Divadlo Dobeška 22. listopadu 2019
Celý víkend jsem žila ze zážitků z Dobešky, všem o ní vyprávěla, až jsem se rozhodla sepsat své dojmy z cesty, která mě k ní dovedla:
Když jsem letos v březnu byla na Dobešce na autorském čtení žáků Dany Emingerové jako divák, nenapadlo mě, že příště budu jednou z účinkujících.
Měla jsem za sebou první víkendový kurz, který mě sice nabil tvůrčí energií, nikoli však sebevědomím.
Čtoucí autoři mě nadchli. Jeden dojal, druhý rozesmál, třetí přiměl k zamyšlení.
Ze všech nejvíce mi v hlavě utkvěl příspěvek Asji Žilové Mlátičky se vracejí, který pojednával o jejím prožívání Sametové revoluce.
Už cestou domů mě napadlo, že bych něco podobného mohla napsat z pohledu šestileté holčičky, kterou jsem tehdy byla já. Na skandování „Podívej se Gusto, jak je tady husto!“ se totiž nedá zapomenout.
Nechala jsem slova skákat na papír jedno přes druhé, až z toho vznikly dvě strany syrového textu, který potřeboval opracovat. Snažila jsem se držet osvědčených Daniných rad – zaujmout první větou, třeba přímou řečí, neopakovat stejná slova, střídat popis s akcí, vynechat vše, co odvádí pozornost. V duchu rady, že literární pravda musí být pravdivější než pravda, se z rodičů maminky stali rodiče tatínka, z důvodu melodie se štamprle becherovky proměnilo ve štamprle rumu. Dokonce jsem zapřela i sestru a její trikotóru přišila sobě. Byla jsem na sebe pyšná a šla svůj výtvor přečíst svému prvoposluchači – mamince.
„Dobrý to je, až mě to dojalo, ale ten konec o současný politický situaci bych tam už nepsala.“
„Ale mami, já to tam chci dát, aby bylo vidět, že jsem za tu svobodu ráda i přesto, co se tady teď děje,“ oponovala jsem.
„No, jak myslíš, uvidíš, co tomu řekne paní učitelka.“
A tak jsem to paní učitelce i spolužákům přečetla na další hodině tvůrčího psaní. A co jsem se dozvěděla? „Tady bych to usekla.“ řekla Dana a nemilosrdně mi škrtla poslední dva odstavce o tom, jak to celé vnímám po třiceti letech. „Za pár let nikdo nebude vědět, kdo je Babiš a Zeman, bez nich to bude nadčasový.“
„Aha, takže maminka a Dana mají vždycky pravdu!“ uznala jsem a současné mocipány prostě vymazala.
„Tak to ještě trochu zkrať a můžeš to přečíst na autorském čtení v listopadu,“ pronesla v říjnu po kurzu Dana.
Mám mít radost? Nebo strach?
„Hlavně nepodcenit přípravu a neuříznout si ostudu,“ říkala jsem si, když jsem svůj obroušený diamant poněkolikáté nahlas četla v obýváku, nahrávala se při tom a do textu si doplňovala poznámky ke přednesu – nejčastěji: „Zpomalit!“
Přišel den D, 22. listopad 2019, kdy jsem měla jít s kůží na trh.
Co si mám vzít na sebe? Přijde tam vůbec někdo? Co když to zkazím?
„Udělala jsi pro to maximum, tak si to prostě užij,“ říkalo mé vnitřní já a já jsem se rozhodla ho poslechnout a veškerá „co když“ hodit za hlavu.
Po mnoha zdařilých příspěvcích kolegů jsem konečně přišla na řadu se svou opracovanou Trikotórou. Přežila jsem to, nezakoktala se, neomdlela v záři reflektorů. Přežili i lidé v sále.
Vím, že jejich potlesk nepatřil jen mně, ale především Daně Emingerové a Janě Vaňkové, která nám udělila cenné rady k přednesu díla. Oběma patří můj velký dík.



Žádné komentáře:

Okomentovat