17. listopadu 2019

Trikotóru nechci – napsala Anna Vocelová

„Podívej se Gusto, jak je tady husto,“ volají desetitisíce lidí a já cítím nepřenositelnou sílu toho husta.
„Tati, kdo je to ten Gusta?“
„To je prezident, kterého už mít nechceme.“
„Aha,“ odpovídám, jako bych snad rozuměla tomu, co mi říká.
Stojíme s rodiči na Letenské pláni. Maminka mě křečovitě drží za ruku, abych se jí neztratila. Ve své malé hlavičce se snažím dát dohromady, co se kolem mě děje. Moc toho nevidím.
Začínám poskakovat a lumpačit, protože všichni pískají a já nevím proč. Tatínek mě bere na ramena, abych z toho prý také něco měla.
„Tady je snad milion lidí,“ slyším za sebou.
„Tati, kolik je milion?“
„Hodně, proč se ptáš?“
„A milion milionů?“
„To je ještě mnohem víc.“
„A těch lidí je tady milion nebo milion milionů?“ nenechám se jen tak odbýt.
„Tolik jich tady není, ale je jich plná pláň.“ Nedovedu si představit, kolik to je. Nejvíc ze všeho mě ale zajímá trikotóra, kterou se snažím strhnout ze své růžové bundy.
„To není trikotóra, to je trikolóra,“ opravuje mě maminka, „jako tyhle tři barvy – modrá, bílá, červená,“ doplňuje.
„Trikotóru nechci!“ trvám na svém.
„Nech si ji,“ přesvědčuje mě tatínek, „podívej, já i maminka ji máme, tady pán vedle taky.“
Vtom se z reprobeden ozývají první tóny „Kde domov můj“. Někteří si dávají pravou ruku na srdce, jiní zdvihají nad hlavu prsty do písmene „V“. Mnohým tečou slzy. Mě hlavně zebou nohy a ruce.
„Už je zima, půjdeme to zapít k našim,“ zavelí tatínek. Prarodiče bydlí kousek od Letné. Děda už čeká v kuchyni se štamprdlemi rumu. Všichni se tváří hrdě.
„Aničko, na Tvoji budoucnost!“ připíjí si a já skáču radostí do peřin.
Od dospěláků slyším samá neznámá slova jako „Občanské fórum“, „Václav Havel“, „Gorbačov“, „komunisti“, „disidenti“, „demokracie“ a další. Ničemu z toho nerozumím, ale z tónu hlasů vytuším, že komunisti a Gorbačov jsou zlí, zatímco Havel a demokracie nás zachrání. Je mi šest a jsem hrdá na to, že mohu být součástí toho všeho!

Žádné komentáře:

Okomentovat