Tři a půl tisíce kilometrů tehdy dělilo mě a můj osud. Můj hezký, usměvavý osud s jiskrou v uhrančivých očích jménem Jaroslav. Jela jsem za ním v listopadu 1989 z Kazachstánu do Prahy.Ten den jsem netušila, že na mě čeká nejen můj milovaný... Ale ještě něco, co člověk může prožít jen jednou za život.
Bylo 25. listopadu 1989. Hala letiště zněla radostně naladěnými lidí, kteří skandovali: "Pusťte Hutku domů!"
Nevěděla jsem, kdo je Hutka, ale už druhý den jsem ho viděla na Letné, kde jsem stála v moři lidí po boku svého Jaroslava.
Zvoní klíče, všude září úsměvy. Jak ohromující! Projevům na tribuně nerozumím, ale reakce davů mluví za vše. A najednou zpívá Hutka. Statisícový chór se připojí k jeho hlasu. Chápala jsem jen slovo "svoboda" a tekly mi slzy po tvářích. Myslela jsem na svůj domov, že bych chtěla to stejné prožít v Kazachstánu. Zpěv mě dojímal čím dál víc: obrovské těleso dýchalo tou písní. Nebyl to bojový chór Alexandrovců, byla v tom láska. Láska, o kterou se člověk bojí, aby ji neztratil, kterou hýčká, aby jí neublížil. Byl to něžný hlas lidského moře. Obdivovala jsem Čechy, že když na ně komunistické mlátičky šly s pendreky, oni jim odpověděli písní. Jak musí být tento národ laskavý a tolerantní!
Je rok 2019.
Nepoznávám Česko, do kterého jsem se zamilovala. Něco po těch třiceti letech mi chybí, něco mě zneklidňuje... Nikdo nás nemlátí, nikdo nic nezakazuje... Ale něco se děje... Že by byl volební guláš spálený, darované koblihy přeslazené? Anebo spíš mě děsí fakt, že jazýčkem na politických vahách začínají být bývalé "mlátičky" a dokonce o nás rozhodují...
Nezmýlil se národ, když volil to, co zvolil? Vždyť historie pamatuje omyly voličů, které zrodily totality... Hitler, Gottwald...
Stojíme s manželem u památníku Jana Palacha. Jaroslav mi svírá ruku a mlčí. Jeho oči už nejásají jako v listopadu 1989.
A já tiše šeptám: "Pusťte Hutku domů. Zazpívej něžným hlasem, Letná..."
