10. listopadu 2019

Jsem islandský vulkán – napsal Martin Tomášek

Tak jsem jen stál a rozhlížel se po zmrzlé pláni. A najednou vidím v dálce přicházet skupinu pěti lidí. Rozpoznal jsem čtyři muže a jednu ženu. Domorodci to nebyli, mluvili jazykem, který neznám.
Zastavili u mě. Jeden z mužů sundal ze zad batoh větší, než byl on sám. Vytáhl pět tyčí, které v pravidelných rozestupech zabodl do sněhu. Pak žena vyndala notebook a pohlédla na mě. A právě tehdy se to stalo.
První pohled byl sice letmý, ale... Ó, Bože! Ještě teď, když si na to vzpomenu, rozbuší se mi mé kamenné srdce a v útrobách rozlije žhavá láva.
I když byla od hlavy k patě zabalená v tlustých hadrech, obličej měla holý. Byl tak krásný, že hnal moji představivost a touhu do krajnosti. Ženy mají rády teplo a to je moje specialita.
Představoval jsem si, jak se ke mně blíží a pomalu se svléká. I když byla bílá jako syrovátka, tělo měla pevné a prsa tak akorát. Když odložila kabát, měl jsem pocit, jako by z kukly vyletěl motýl. Celou dobu, co ke mně kráčela, se na mě dívala očima plnýma chtíče a vášně v jednom balení. Chtěl jsem zvolat: „Stůj!!! Stůj, nebo tě spálím, zlato!“, ale nešlo to.
Blížila se víc a víc. Zanedlouho už po mně šplhala. Na jejím těle jsem viděl krvavé šrámy a rudé puchýře, ale vypadalo to, že ji to vzrušuje ještě víc.
Když byla pár kroků pod mým vrcholem, řekla naším jazykem: „Vem si mě, ty můj vulkáne, chci být jen tvá!“
„Opravdu můžu?“ zeptal jsem se.
„Ano. A přestaň už kecat a dělej, co máš!“
Aúúúúúú…
Co je? Co to bylo? Co se to stalo?! Rozhlédl jsem se kolem. Tyče ani notebook nikde, lidé taky ne… Tam, kde byl ještě před chvílí sníh, teď plál oheň. Všude černo…
A sakra…!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat