9. listopadu 2019

Červená karoserie – napsal Libor Frank

„A jakou barvu máte vybranou vy?“ zeptal se starší chlapík souseda u stanu, když tady spolu takhle vedle sebe už tři dny provizorně bydleli. Spolu s partou dalších asi dvaceti žadatelů o auto kempovali na louce před výrobním závodem národního podniku Škoda Mladá Boleslav, aby měli jistotu, že již objednaný a zaplacený automobil favorit místo nich nedostane přednostně někdo jiný.
Po nekonečném čekání už mírně opadly ostruhy nevraživosti mezi jednotlivými účastníky zdejšího pobytu na čerstvém vzduchu, a tak si začali sdělovat svoje sny o budoucích vozidlech:


„Mám objednanou tu světle zelenou s béžovými koženkovými sedačkami. Dohadovali jsme nad tím prospektem v Mototechně s manželkou pěkně dlouho. Asi víte, o čem mluvím...“
„Já budu moc rád, když mi dopadne bílá. Sedačky jsme neřešili, dáme tam stejně potahy, aby se to neošoupalo,“ říká další z dočasných trempů.
Do konce komunistických dní zbývá v Evropě několik měsíců...
Debata utichne, kdy se z boudy u brány líně vyhrabe chlápek s náručí plnou papírů.
„Připraví se pořadová čísla 671 až 680. Máme příděl 10 kusů, barva červená, černý vnitřek, výbava Standard,“ vyřvává do tlupy nedočkavců samozvaný velitel tábora.
„Pokud by to někdo nechtěl, jeho číslo přejde na dalšího zájemce a půjde na konec pořadníku,“ huláká výstražným tónem nepsaná pravidla prodeje nových škodovek.
V grupě to zašumí.
„Beru! Beru! Já taky!“ křičí jeden přes druhého.
Představy o vysněných barvách ze vzorníku socialistického prospektu berou rychle za své. Deset budoucích majitelů po měsících čekání dostává do rukou doklady od úplně jinak barevného vozidla, než chtěli, přesto se však šťastní šinou přes bránu fabriky k expedičnímu skladu. Tam konečně dostanou svůj automobil. Do jeho útrob opatrně uloží pečlivě očištěný stan a pyšně jedou domů za svými rodinami pochlubit se úlovkem.
Ze základního tábora odjíždí deset rudých favoritů. Žadatelé s pořadovými čísly 681 a výše jim zklamaně kynou na cestu. A večer sem určitě dorazí noví čekatelé.
U soudruhů v NDR to bývalo ještě pikantnější. Na nového trabanta se těšili i několik let. To už jeden pomalu zapomene, o jakou barvu měl vlastně zájem...
K dispozici u jakéhokoliv výrobce aut v socialistickém bloku byla samozřejmě červeno-červená komunistická  nejčastější. A zbytek barevné palety býval u tehdejších designérů také téměř stejný: blátivě šedivá, odstínově neurčitá, vyblitě zelenkavá, bleděmodře neuchvátivá nebo připosraně kávová – to byl základ každého výrobce. Některé karoserie dosáhly i barvy kombinované. To když se lakovalo například týden na žluto a další na modro. Auta z mezivýroby získala originální žlutoomodřený nádech - „limitované série“...😊

Blížil se konec socialistického neblahobytu a v září 1989 otevřela západoněmecká ambasáda v Praze náruč utečencům z východní části Německa. Přidrandili v roky vyčekaných naleštěných bakelitových trabantících a odstřihli se od rudého světa. Pod vlivem naděje na barevnější život na Západě nechali v klidu stovky odemčených zaparkovaných aut v ulicích Malé Strany. Často s klíčky v zapalování.
Prostě vidina nových barev má někdy okouzlující moc… zvlášť když se chcete koukat růžovými brýlemi.



Fakta pro ukotvení:
Před rokem 1989 se u nás prodávalo přibližně dvacet různých typů vozidel. Barevnost a její obměna nebyla vůbec důležitá.
V Praze zůstalo na podzim 1989 téměř 1600 automobilů z NDR.
Dnes, po třiceti letech, si lze na našem trhu vybrat z nabídky okolo tří set nových modelů většiny světových automobilek.














































































































Původní verze
Červená karoserie

„A jakou barvu máte vybranou vy?“ zeptal se souseda u stanu, když už tady spolu takhle vedle sebe provizorně bydlí.
„Tak já mám objednanou tu světle zelenou s béžovými koženkovými sedačkami. Dohadovali jsme nad tím prospektem v Mototechně s manželkou pěkně dlouho. Asi víte, o čem mluvím,“ zněla odpověď.
„Já budu moc rád, když mi dopadne bílá. Sedačky jsme neřešili, dáme tam stejně potahy, aby se to neošoupalo,“ pokračoval v konverzaci další z dočasných trempů.
Spolu s partou ostatních asi dvaceti nadšenců kempovali na louce před výrobním závodem národního podniku Škoda Mladá Boleslav, aby měli jistotu, že již objednaný a zaplacený automobil Favorit místo nich nedostane přednostně někdo jiný. Po třetím společném dnu už mírně opadly ostruhy nevraživosti mezi jednotlivými účastníky zdejšího pobytu na čerstvém vzduchu. A tak si sdělovali svoje sny o budoucích vozidlech.
Z boudy u brány se líně vyhrabává chlápek s náručí plnou papírů.
„Připraví se pořadová čísla 671 až 680. Máme příděl 10 kusů, barva červená, černý vnitřek, výbava Standard,“ vyřvává do tlupy nedočkavců samozvaný velitel tábora.
„Pokud by to někdo nechtěl, jeho číslo přejde na dalšího zájemce a půjde na konec pořadníku,“ huláká výstražným tónem o nepsaných pravidlech prodeje nových Škodovek.
V grupě to zašumí.
„Beru! Beru! Já taky!“ křičí jeden přes druhého. Představy o vysněných barvách ze vzorníku socialistického prospektu berou rychle za své.
Deset budoucích majitelů po měsících čekání dostává do rukou doklady od úplně jinak barevného vozidla, než chtěli, přesto se však šťastní šinou přes bránu fabriky k expedičnímu skladu. Tam konečně dostanou svůj automobil. Do jeho útrob opatrně uloží pečlivě očištěný stan a pyšně pojedou domů za svými rodinami. Pochlubit se úlovkem.
Ze základního tábora odjíždí deset rudých Favoritů. Večer sem určitě dorazí noví čekatelé.
Do konce komunistických dní zbývá v Evropě několik měsíců.
U soudruhů v NDR to bývalo ještě pikantnější. Na Trabanta čekali několik let. To už jeden pomalu zapomene, o jakou barvu měl vlastně zájem. I to bylo zřejmě součástí strategie plánovaného hospodářství. Červenočervená komunistická byla samozřejmě k dispozici u jakéhokoliv výrobce aut v socialistickém bloku. No, a zbytek barevné palety byl u tehdejších designérů téměř stejný. Blátivě šedivá, odstínově neurčitá, vyblitě zelenkavá, bleděmodře neuchvátivá nebo připosraně kávová – to byl základ každého výrobce.
Některé karoserie dosáhly i barvy kombinované. To když se lakovalo například týden na žluto a další na modro. Auta z mezi-výroby získala originální žlutoomodřený nádech. Limitované série…
Blížil se konec socialistického neblahobytu a v září 1989 otevřela západoněmecká ambasáda v Praze náruč utečencům z východní části Německa. Přidrandili v roky vyčekaných naleštěných bakelitových Trabantících a odstřihli se od rudého světa. Pod vlivem vidiny barevnějších životů na Západě nechali v klidu stovky odemčených zaparkovaných aut v ulicích Malé Strany. Často s klíčky v zapalování. Síla nových barev je někdy okouzlující…

Fakta pro ukotvení:
Před rokem 1989 se u nás prodávalo přibližně dvacet různých typů vozidel. Barevnost a její obměna nebyla vůbec důležitá.
V Praze zůstalo na podzim 1989 téměř 1600 automobilů z NDR.
Dnes, po třiceti letech, si lze na našem trhu vybrat z nabídky okolo tří set nových modelů většiny světových automobilek.

Žádné komentáře:

Okomentovat