9. listopadu 2019

Titulek a háček aneb měli byste chuť číst dál?

Zadání:
Napište titulek a první odstavec příběhu či reportáže tak, aby čtenář měl okamžitě chuť číst dál. Tentokrát se věnujeme Barvám života za černobílé totality.

Promarněná šance Alexandra Dubčeka
V roce 1968 otiskl Mladý svět na titulu červencového čísla proslulé fotografie Alexandra Dubčeka skákajícího na plovárně z desetimetrové věže. Tehdy mi bylo sedm a o měsíc později ruské tanky udusily Pražské jaro.
Po jednadvaceti letech jsem stála tváří v tvář Dubčekovi, abych s ním udělala interview v den, kdy po letech perzekucí věřil v politický comeback. Oči mu zářily, protože tehdy v listopadu 1989 se říkalo, že do Prahy přijel budoucí prezident. Jenže jeho projev před davy na Václavském náměstí byl příliš patetický a lidé pak chtěli raději Václava Havla. (Dana Emingerová)






































Zakázaná písnička
Nevím už, jak se ke mně ta písnička dostala. Ani jsem nevěděla, kdo ji vlastně zpívá… Když jsem ji zahrála u táboráku poprvé, rozhostilo se ticho, které jsem nechápala. Vzápětí ale potlesk a prosba, ať to zahraju znovu. Na čtrnáctiletou holku jsem měla zastřený altový hlas. Žádný jásavý skřivánek, spíš takový drsný džezík. Takže když jsem spustila, ten večer už potřetí: Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys mě opustil ospalou…, poslouchali všichni vedoucí bez hlesu a měla jsem pocit, že sem tam i se slzou v oku.
„Hlavas říkal, že bys mohla mít problémy,“ přinesla hned zatepla Heda večerní odposlechy z hlavního stanu. „Nebo dokonce on, kdyby se rozneslo, že se tu zpívají zakázaný písničky.“
„Jak zakázaný? Vždyť je to o lásce!“ nechápu, co mohli zakázat na: Pan, bůh všech stád vás má slečno rád? Že by jim vadil ten bůh? „Je to přece Kubišová, ty trubko!“
(Nataša Richterová)


Červená karoserie
„A jakou barvu máte vybranou vy?“ zeptal se starší chlapík souseda u stanu, když tady spolu takhle vedle sebe už tři dny provizorně bydleli. Spolu s partou dalších asi dvaceti žadatelů o auto kempovali na louce před výrobním závodem národního podniku Škoda Mladá Boleslav, aby měli jistotu, že již objednaný a zaplacený automobil favorit místo nich nedostane přednostně někdo jiný.
(Libor Frank)


Bohyně pomsty
Ve Volgogradu, na návrší stojí socha Matky Rusy. Má pološílený, zoufalý výraz a jedenácti metrový meč. V bitvě o její kopeček, zemřely dva miliony lidí.
Podobně zoufalý výraz má teď Ilona. Nestojí ale jako socha na břehu Volhy. Ona se utrhla z podstavce nevědomosti a kráčí. Jde a otřásá se zem. Prochází branou továrny a asi jí její očividné těhotenství a vztek pomáhají razit cestu. Starý vrátný v poslední chvíli zastaví ruku, která mu po milicionářsku svévolně směřovala k čepici se štítkem, a mlčí. Je mu jasné, že by ji neměl dovnitř pouštět, ale jako nimrod ví svoje. Březí bachyni by se do cesty taky nestavěl. O rozzuřených samicích zná spoustu historek. A tak jen stojí a civí.
(Yakeen)








Žádné komentáře:

Okomentovat