5. srpna 2019

Proč tchoř smrdí - napsala Ivana Výborná

Největší z olympských bohů, vitální Zeus, měl milostné pletky nejen se sobě rovnými bohyněmi, ale i s ženami smrtelnými, což notně provokovalo žárlivost jeho ženy Héry.
Když jí jednou večer Zeus navrhl „Pojď, uložíme se v jedno lože,“ žárlivostí posedlá Héra vyštěkla: „Jdi si za tou, s kterou ses doteď miliskoval.“
Zeus jí ve své ješitnosti vyčinil: „Jak si můžeš dovolit mne tak stroze odmítnout, největšího z olympských bohů?!“

Héra pohodila zlatými vlasy, odvrátila od něj svou krásnou tvář a semkla ústa, aby nevyřkla daleko horší slova.
Zeus, uražen odmítnutím své ženy, si užíval s jinými, které si vybral on sám, nebo které se mu samy nabídly. Dny, týdny a měsíce ubíhaly. Smutná a pobledlá Héra se ploužila po Olympu jako tělo bez duše a ztrácela se před očima. Tváře jí zprůhledněly, vlasy ztratily lesk, nezdobila se a nosila jen pomačkanou a zašedlou řízu, neboť neměla důvod se zdobit a být krásnou.
Nakonec jí došlo, že nechce-li se utrápit, musí překonat svou hrdost a svému manželovi se omluvit, neboť bez jeho lásky a přátelství už dál nedokázala žít.
Večer, oděna v průsvitné říze, navoněna ambrou a s vyčesanými vlasy, ozdobenými perlami, jak to Zeus míval rád, poklekla před ním a tiše pravila: „Ó, ty nejmocnější a nejkrásnější z bohů, promiň má strohá slova a odmítání tvé lásky. Toužím po odpuštění i po tvém objetí a na usmířenou ti přináším vzácný dar: zlatou slepici, co ti každý den snese zlaté vejce.“
Zeus, usmířen a potěšen tím krásným darem, Héru pozvedl ze země, políbil ji a zamumlal: „Všechno odpuštěno, ženo má.“ A než se uložili na společné lože, zavřeli slípku do klece ze zlatých prutů a vládce Olympu pak denně a radostně sbíral její zlatá vejce.
Jednou se ale stalo, že po tři dny žádná vejce nenašel. Bylo nasnadě, že je kdosi odnáší. Čtvrtý den z rána se proto Zeus schoval za třpytivý závěs a čekal, co se bude dít. A uviděl, jak se do klece protáhl tchoř, do tlamičky uchvátil zlaté vajíčko a prchal s ním pryč. „Kradeš, co je mé!“ zaburácel Zeus mocným hlasem a mrštil po tchoři kyjem.
Tchoř se polekal a ze strachu vypustil ze svých žláz smrdutý oblak puchu a potom i celý obsah útrob. Vyplivl zlaté vejce na zem, aby se mu lépe běželo, ale letící kyj už dopadl na jeho štíhlé tělo a tchoř v posledním záchvěvu mizejícího vědomí ještě zaslechl boží kletbu: „Celý tvůj rod, tchoři, až do zániku světa proklínám a na každého z vás, malého či velkého, uvaluji kletbu nesnesitelného zápachu, co se bude linout z vašich útrob vždy, pocítíte-li strach z odplaty za spáchaný zlý skutek.“ A tak se i stalo a od těch dob tchoři, jsou-li v ohrožení, páchnou.

Poučení: Každý zlodějský čin smrdí a nakonec bude po právu potrestán.

Žádné komentáře:

Okomentovat