Konečně pátek! A víkend obzvlášť očekávaný. Po dlouhé zimní přestávce se zas vypravíme na chatu. Naše dvě dospělé děti už mají na víkend svůj vlastní program. „No jo, no, lepší už to teď nebude, musíme se holt smířit s tím, že je uvidíme čím dál tím míň," proběhne mi v duchu hlavou.Cestou k Berounce vytváříme jakýsi pracovní harmonogram pro příští hodiny strávené na chatě, něco jako „co teď a co potom," neboli „co ještě určitě počká a co už v žádném případě ne."
Tak, a jsme tu. Jako na povel se oba s manželem zhluboka nadechneme, jako bychom chtěli co nejrychleji dohnat ten zimní deficit a dostat do sebe co nejvíc toho vlahého a čistého jarního vzduchu. Zatímco manželovu pozornost zaměstnalo cosi v okolí chaty, já popadnu klíče od chaty a jdu napřed.
Otevřu dveře a... leknutím zatajím dech. Keramická váza z okna zasklené verandy leží na podlaze v podobě tří velkých střepů a sušené květiny z ní jsou rozházené všude kolem. Nakouknu do dveří od pokoje a pod schody do podkroví vidím miniaturní plastový kočárek a plyšáka, hračky, které si děti z nostalgie přivezly na chatu a umístily je coby dekoraci na malý stolek nahoře, hned vedle schodů.
„Tomáši!" volám na manžela, když se trochu vzpamatuju. „Pojď sem honem!" Stojím pořád ve vstupních dveřích a můj výraz ho zjevně trochu vyděsí: „Co se děje?!" Mlčky a významně ukazuju na rozbitou vázu a hračky, rozházené pod schody. „Zůstaň tady," přikazuje mi. Zkoumá důkladně stav vstupních dveří a pak obchází chatu a kontroluje i okenice. Na nezvaného hosta to však nevypadá.
Vejde dovnitř a za chvíli se ozve: „Pojď se na něco podívat!" Opatrně a neochotně vcházím dovnitř. Bojím se potvrzení toho, co mě už před chvíli napadlo, ale radši tu myšlenku okamžitě zaháním. Jenže... na několika místech na zemi a dokonce i na nábytku příznačné hromádky něčeho, co připomíná kmín. „Ne, to ne!" Vracím se ven za dveře, jako bych tím to nepříjemné zjištění někoho, bojujícího od dětství se silnou myší fobií, mohla ještě vrátit. „No, asi už jo, no," zkonstatuje lakonicky manžel. Za chvilku objevujeme i možnou příčinu té návštěvy.
V kuchyni zůstala zapomenutá malá mistička se slanými slunečnicovými semínky (teď už jen plné slabých slupiček), jejichž vábivá vůně byla cítit zřejmě až ven, skrz odpadní rouru u umyvadla. Nejvíc toho "kmínu" jsme totiž objevili v kbelíku pod sifonem umyvadla, kam manžel poprvé za 30 let, co sem jezdíme, zapomněl našroubovat víčko. A tak se hned druhý den vrací se zásobou pastiček a návnad.
Následující víkend si návštěvu chaty radši nechám ujít a vyšlu manžela s další zásobou zaručených" návnad samotného.
„Chytla se, potvora!" volá mi zanedlouho se slyšitelnou úlevou v hlase. „Ani se nedivím, že porazila tu vázu. Pěknej kousek! Aspoň ti ji vyfotím!" S díky odmítám. Následujících několik týdnů se neslo ve znamení likvidace škod, napáchaných tímto opravdu nezvaným hostem. K návštěvě chaty přesvědčím syna i dceru – ti, když vidí, jak trpím při pomyšlení, kde všude asi ta potvora byla, statečně spolknou všechny námitky, převezmou Savo a gumové rukavice a pomáhají gruntovat.
Celá ta myší anabáze měla přece jen pár výhod. Nejen že sem zas po dlouhé době přivedla děti. Ale díky mému nepřekonatelnému odporu k myším jsme ten úklid vzali opravdu z gruntu. V podkroví, kde spíme, se aspoň konečně vymění letitý koberec a snad ještě starší matrace. Zbavili jsme se obsahu téměř celé šatní skříně, kde si ten malý vetřelec vytvořil pelíšek, a to i toho nerozkousaného. Některých kousků mi bylo fakt líto. Jenže představa, že bych si měla na sebe vzít něco, kolem čeho se myš byť jen ochomýtla, mě opravdu děsí. Z prádla z celé chaty vlastně zůstalo jen to, co šlo vyprat aspoň na šedesát.
Jsem naštvaná sama na sebe. Jenže - co naděláte, když je to silnější, než vy.
