Kamenný šíp - napsala Nataša Richterová

Chystaná kniha o pevnostech v Trentinu

Z celého oddílu nás zbylo pět. Pět hladových, zarostlých a zavšivených karikatur c. a k. vojáků. Pět zoufalců, kteří závidí svým mrtvým kamarádům. Kamarádům, jimž nemůžeme prokázat ani tu službu poslední a pohřbít je.
Na skalním útesu není jak vykopat hroby.
Již druhý týden jsme uvězněni na dělostřelecké pozorovatelně a marně čekáme na zásoby.
Zásobovací cesta byla odříznuta a příděly jídla jsou tenčí každým dnem. Telefonické spojení po italském útoku nefunguje. Pro tyto případy jsou dané jasné instrukce: spojař doručí hlášení k nejbližší setnině osobně. Jenže kdykoli se pokusíme vystrčit hlavu, začne Ital pálit.

„Ládíku, dneska by to šlo!“ budí mě Jenda na střídání stráží. Známe se s Jendou od školních let. Rozlepuji opuchlá víčka. Něco se mi zdálo, něco krásného… Ale teď mi hlava třeští a připadá mi, že jsem spal sotva půl hodiny.
 „Před rozedněním jsem viděl pohyb naproti,“ pokračuje Jenda. „Italové se stáhli. Určitě myslí, že už je po nás.“
„Taky že je,“ zabručí četař Knauf, zatímco sleduje průzorem pláň, nad kterou se prodírají z mraků sluneční paprsky.
„Dneska by to vážně šlo,“ mručí si pod fousy. Otočí se k nám a zavelí: „Desátníci Vintr a Buchek se pokusí spojit s naší nejbližší setninou v údolí. Předáte hlášení a přinesete nutné zásoby a rozkazy, jasný?“
„Jasný!“
Vyrážíme hned po snídani. V noci mrzlo. Nohy podkluzují po navlhlé skále. Je to ta horší část cesty. Pokud se Italové nestáhli ze svých pozic, mají nás tu jako na dlani. Jako panáčky na střelnici. Po dvou hodinách cesty terén začíná klesat, to znamená, že jsme se dostali z dohledu nepřátel. V dálce je vidět naše základna.
„Je to dobrý Jendo, už jsme v půlce, dneska budeme spát v teple!“ obracím se na kamaráda, když v tom za sebou koutkem oka spatřím záblesk. Instinktivně se vrhám k zemi. Jenda se rozplácne vedle mě a kolem nás se rozpoutává peklo.
Kulky sviští odněkud zezadu, odráží se od kamenů a skalní úlomky, ostré jako střepy, se nám zabodávají do obličeje. Pokoušíme se plížit k nedalekému skalnímu výběžku, je to jediný možný úkryt. Palba nebere konce. Tohle nemůžeme přežít.
Slyším Jendu, jak křičí nepřirozeně vysokým hlasem. Je to hlas čistého děsu. Moje ústa naopak nejsou schopna vydat jedinou hlásku. Vzdálenost ke skále snad neubývá. Najednou ucítím bolest v noze. Nemám ale čas zjišťovat, jestli je to kulka nebo kamenný šíp. Už jsme téměř u skály…
Najednou se ozve střelba i z druhé strany. Ztuhneme v půlce pohybu a Jenda umlkne.
Dostal to? Že by Italové dobyli naši základnu a teď nás ostřelují ze dvou stran? Je s námi amen. Zavřu oči a čekám na tu svou poslední kulku.
Vtom se ozve obrovský výbuch za našimi zády, který italskou jednotku rozmetá. To jsou naši! Odstřelili nepřítele a vyrvali nás zubaté přímo z náruče.
Na ošetřovně mi vyčistili obličej od skalních úlomků a vytáhli kulku ze stehna. Přichází za mnou Jenda, kterému skalní odštěpky poranily oko. Nevěřícně na něj civím.
„Co je?“ nechápe Jenda můj vyděšený výraz.
„To jsi nikdy neviděl zafáčovanej ksicht? Vypadá podobně jako ten tvůj! Měli jsme štěstí, starej brachu! No ták, přestaň na mě zírat!“
„Starej brachu…“ pronesu tiše a pořád nemůžu odtrhnout oči od jeho hlavy. Jendovy vlasy, před pár hodinami ještě černé jako noc, jsou úplně bílé...