Hlas mu klesal a stoupal v pomalém rytmu, hlasitost se zvyšovala s intenzitou myšlenek, které potřeboval umlčet. V jeho zpěvu byla prosba i naléhavost. Bolest, vztek, strach a úzkost. Měl v hlavě peklo. To ho vyhnalo na náplavku už před svítáním. Mezi prsty si posouval korálky mály. S každým slovem jeden. A další. A další. A další. Sto osm. A další… „Jako když děda dělal jitrnice," napadlo ho a vzpomněl si na jeho prsty. Tlusté, krátké a některé žluté od nikotinu. Pozoroval ho jako malý kluk. Měl oči ve výši řeznického válu, protože stál na malé štokrli a protože mu byly čtyři. Z hromady prejtu šla pára a vůně. Děda kouzlil.
Buřtíkovité prsty se míhaly, voňavá hromádka ubývala a zpod levé dlaně vyjížděla jitrnička. Děda s ní zatočil, uzlíkem protáhl špejli a na konci zalomil. Vzal nové střívko, nová jitrnice. V koutku mu visela cigareta. Mhouřil oči před dýmem. Možná trochu na něj.
Přerušil práci, napil se grogu, odklepl popel na zem a mezi kluzký palec a ukazováček zlehka sevřel Martinovu tvář. „Ty kluku jeden," řekl se šťávou lásky a krve na rukách. Pak „jako" chňapnul po Martínkově bříšku a prostrčil špičku palce mezi ukazováček a prsteník. „Teď jsem ti ukradnul pupík." Martin nerozuměl tomu, co tím myslí, ale cítil, že ho má děda rád. Sálala z něj vroucnost, živočišné teplo, kouř a rum. Večer se děda koupal ve vaně. Zatopil v lázeňských kamnech. Oheň ohřál vodu a tu děda vypustil do vany. Byl obrovský, růžový a chlupatý ve vaně, ze které se kouřilo. „Dědo, ty jsi jako ten čuník ráno." Děda se smál, kvičel a Martin poskakoval okolo vany nezkrotnou radostí. Když se zvedl a vylézal z vany, na chvíli se Martinovi před očima zakývalo jeho přirození. Obrovské v obrovském roští chlupů. Tenkrát by se řeklo moudí. Děda si všimnul jeho pohledu a snad, i z mírné rozpačitosti, ho lapil, zvednul a přimáčkl ke své horké a večer už škrábavé tváři. A teď se koupal Martin. Koupal se v mužské síle a neporazitelnosti, které se v dědových chlupech mísily tak jako pot a horká voda.
Děda byl řezník. Dříč, co si postavil dům a v něm krámek. Na dvorku. K tomu hned po válce výrobnu uzenin. Chlap, co měl rád svoji ženu, svoje kluky, ale hlavně svoji práci. Jenže pak přišli bolševici. Všechno sebrali a děda byl rád, že ho nechali v jeho obchodě prodávat. Díval se, jak mu na dvoře v přístavku rezaví stroje, co měly vyrábět salám. Jednota neměla plán ani schopnost rozšiřovat výrobu. Úvěr na ně platil dál. Byl to dost velký chlap i na takovou nespravedlnost? Bojoval ve svých prokouřených nocích s užírající zlobou?
Martin se procházel po náplavce a zpíval Dhanjavád, dhanjavád, ánanda. Bože lásko, bože lásko, mám tě rád. Ale spíš než Bohu zpíval dědovi a jeho velkým horkým rukám. Jeho zarostlé tváři a jeho objetí. Chtěl by být zase vyzvednut, obejmut a pochován. Chtěl by slyšet: „Ty můj kluku jeden." Od nezpochybnitelné síly a autority. A lásky. „Už jsem jak nějakej křesťan," ušklíbl se Martin sám nad sebou.
Jeho děda se brzo po vaně a jitrnicích došplhal, cigaretu po cigaretě, do míst, kde nerezaví draze placené stroje a kde nevládne průměrná tupost pracovitosti. I ty cigarety se mu míhaly v ruce jak Martinovi jeho korálky. A možná i jemu poskytovaly spásu. Konejšivou útěchu. Odešel rakovinou a byl pryč… Když dlouho po dědovi zmizel konečně i bolševik, Martin hned začal podnikat. Byla to svého druhu infekce, která postihovala všechny muže jeho rodu. Možná bylo něco nakažlivýho v těch jitrnicích. Možná se to dědilo s těma chlupama. A tak, celá léta, se vštípeným despektem opovrhoval těma „truhlíkama, co jsou dobrý tak akorát chodit někam na osmičku," a sám s radostí trávil prací dvanáct, ale klidně i šestnáct hodin denně. A pak přišla ta šance, které neodolal. Za všechny své peníze a mnoho půjčených opravil dům, který patřil všem. S nájemným za babku se nebál vybudovat z ruiny palác. Mělo to být na věky. Nebylo. Město krásný dům prodalo panu Hamounovi, a ten najal doktora Chytráka.
„Chápu, že tu pracujete a bydlíte, ale vy musíte pochopit, že za takhle krásné prostory je váš nájem absurdní. A mezi námi, tu smlouvu jste si měl opravdu nechat napsat líp." Doktor Chytrák se trochu doškrtil kravatou, asi aby Martin věděl, že to taky nemá lehký, a vytáhl další papír. „Tady ta nová nájemní smlouva je plně ve shodě s cenou obvyklou v této lokalitě. Promyslete to a dejte vědět. Telefon je na navštívence." Nuly na papíře křičely o nekonečné lopotě, pravidelném stresu a nespravedlivosti. Martin zoufalstvím. A to ho vyhnalo teď na náplavku, kde vzpomíná na dědu a snaží se pochopit, proč historie koktá.
Jde po náplavce a čerň šedne. Vylézá město, které tady bylo a bude. Martin může slyšet pleskání bosých nohou, dupání škorní, cvakání holínek i mlaskání kecek a ševelení drahých bot všech mužů, kteří procházeli, budovali, hromadili a ztráceli. Rodili se a umírali. „Nazí přišli na svět a nazí z něj odešli," napadne ho a zastaví se. I díky jeho modlitbě teď vychází Slunce. Martin, zkouškou zcitlivěn, může vnímat, jak hřeje v srdci. Objímá sám sebe a je svým zpěvem vyzdvižen a zahrnut láskou. Obdarován vděčností. Dhanjavád, Ánandá v jeho překladu neznamená posvěcené díky a blaženost, ale: „Díky dědo, já už vím, co s tím."
Ještě ten den ráno zavolá Hamounovi a řekne: „Sbohem". „Vždyť jste tady tolik investoval! Ten nájem zvládnete, je přiměřený lokalitě." Martin pozoruje bohatého chudáka Hamouna a poprvé po mnoha dnech je na jeho tváři úsměv. Oběma je jasné, že opuštěná investice jsou jak drahé šaty ušité na míru. Na míru Martinovi a jeho práci. Kdo ví, jestli Hamoun najde někoho, komu budou sedět. Martin je totiž zvláštní figura. Teď setřásl minulost a odchází. Svobodný. Má už jedinou starost: aby mu neztvrdlo srdce záští. Odchází a vše nechává za sebou. Nepřipadá si holý, spíš "holy".
yakovo.blog.cz
