Byl tu a už není. Prý jen změnil podobu existence. Abyste rozuměli, zemřel mi přítel. Takový to byl vzácný člověk, vnášel do mého života radost. Mohli jsme spolu hodiny povídat i mlčet, filozofovat, raplovat, smát se. Tolik jsme toho chtěli ještě zažít. Přinejmenším projít Prahu křížem krážem. Vidět obrazárny, muzea, posedět ve Slávii, natáhnout se jen tak na Vyšehradě a koukat do nebe.Je to několik dní a smutek neodchází, naopak sílí. Já snad zešílím. Rozhodnutí je rychlé.
Jedu vlakem do Prahy a u jeptišek zamlouvám dva noclehy. Slibuju si, že projdu všechna místa, která jsme chtěli vidět spolu. Vystoupím z tramvaje číslo 22 a míjím Národní divadlo, jdu, kam mě nohy nesou. Na mostě se otáčím k Vyšehradu a vím, že je v pořadí. Procházím Újezd, na Malostranském náměstí dělám vpravo v bok a mašíruju na Karlův most. Pomyslný magnet mě nechce nechat opustit tohle místo, a tak se vždy u jedné z bran otočím a jdu zase zpět. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát...
Kapuci podzimní bundy hluboko do čela, černé brýle na očích a takhle si smutním. Smutním a oddávám se vzpomínkám do chvíle, než mi cestu zastoupí pohledný muž a angličtinou se zvláštním přízvukem žádá zřejmě zapalovač. Ten nemám, blekotám česky. V rychlokurzu angličtiny jsem se dostala jen na devátou lekci, teď se v duchu stydím. Celá situace je prapodivná. Místo, abychom se každý dali svým směrem, jdeme společně. Navíc tomu, co povídá, najednou rozumím a on rozumí mně. Nechápu, kde beru další, pro mě neznámá slova. Při večeři ve Slávii toho probereme opravdu hodně. Slovo dalo slovo a další den odpoledne jdeme do Národního muzea a stíháme ještě jednu obrazárnu, čajovnu a v noci i vysněný Vyšehrad. Jsem jako ve snu. Držím za ruku cizího muže a on mě laskavě provází. Jaké překvapení - má stejné iniciály jména jako můj přítel, a nekupuje cigarety. K čemu chtěl tedy ten zapalovač?!
Třetí den dáme ještě Hradčany, Rudolfinum a báječnou cukrárnu. Sen končí, musím se vrátit domů k povinnostem. Též můj společník prý zařídil v Praze vše potřebné a má koupenou letenku. Mozek se mi vaří, mám asi horečku. Jak budeme komunikovat? Uvidíme se ještě? Co to má všechno znamenat? Spousta otázek a žádná odpověď. Během příštích dní si vyměníme ještě pár SMS, ale není to ono. Chci víc. Co víc? No přece Vánoce se kvapem blíží a já nechci být o svátcích sama.
Od dětí dostávám vánoční dárek předskokan - chytrý mobil. Ach ta technika, jsem v tomto směru antitalent a při přenosu dat se děje něco, co z nového mobilu vymaže veškerá telefonní čísla.
K zoufání, úpím, kéž by se tak lehce dala vymazat i moje paměť. Odhadem třetinu kontaktů brzy získávám zpět, však ten jeden chybí dodnes. Mark už nikdy nezavolal ani nenapsal. Zůstal po něm jen kamínek z Vyšehradu v mé kapse.
Za pár týdnů se celý příběh v živém snu uzavřel. Dostala jsem informaci, že se se mnou zesnulý přítel přišel v zastoupení rozloučit a snad trochu ulehčit ztrátu. Tak to je sci-fi, začala jsem s pokorou věřit na věci mezi nebem a zemí.
