22. července 2019

Dinosauří stopy - napsala Ivana Výborná

V půvabné hospůdce nad městem Sucre v Bolívii, na kopci zvaném Rinconada, mne pan Huhňálek, můj kamarád a spolucestovatel, rozdrtil v šachu na všech šesti intarzovaných šachovnicích. Byla jsem z té prohry rozladěná a proto mi řekl: „Pojď, něco ti ukážu, po tom na tenhle šachový masakr dočista zapomeneš.“
Zamířili jsme do tamního „Disneylandu,“ kde byla k vidění obří betonová monstra dávných veleještěrů.
Ta zvířata byla veliká jako kladenská Sítná a člověk, co se fotil pod jejich břichy, vypadal jako mraveneček. Betonoví ještěři řvali silným hlasem, linoucím se z velikých reproduktorů, co trčely z každého kousku vyprahlé země. „No toto,“ ohrnula jsem pohrdavě nos. „Pro tenhle cirkus mě sem vláčíš?“ A pan Huhňálek odpověděl: „Ty vado, to není všechno, kvůli téhle pakárně tě sem neženu, ale za chvilku uvidíš něco, na co do smrti nezapomeneš. Uvidíš nefalšované stopy zvířat z druhohor, uvidíš stopy dinosaurů, co se tu proháněli stovky milionů let zpátky.“
Těšila jsem se na unikát, který jen málokdo z naší republiky spatřil. A tak jsem bez pípnutí pochodovala v morbidním vedru vyprahlou písčitou krajinou za panem Huhňálkem a představovala si, že až dojdeme k místu, kde budou dinosauří stopy obtisknuty v zemi, stoupnu si do jedné z nich a poměřím svou nohu s tlapou veleještěra. Vyptávala jsem se pana Huhňálka, kdy už tam budeme, a on mě odbýval známým „Neotravuj! Až tam dojdem, tak tam budem.“
Nakonec jsme došli k drátěnému plotu, který se táhl do vysoka a do daleka. Přelézt jej nebylo možné, kamery byly všude. Za plotem žádné stopy, natož dinosauří, vidět nebyly, všude jen žlutý písek, bez konce. Šli jsme tedy dál po vyznačených šipkách, až jsme došli na kruhovou terasu, kde byly v pevných stojanech uchyceny kloubové dalekohledy se směrovatelnými tubusy. Hnali jsme se k nim jako o závod, nakrmili je předepsaným množstvím místní měny, abychom zjistili, že žádný z nich nefunguje. Přesto jsme viděli, že se ve vzdálenosti několika set metrů tyčila vysoká a kolmá žlutá stěna, co byla pokryta tmavými řetízky malinkatých dinosauřích stop. Ano, v pradávných dobách tu dinosauři běhali a do bláta naší země tlapami vrývali svou váhu. Se zaujetím jsem hleděla na tu kolmou desku jako na plátno biografu. Stopy dávných veleještěrů se táhly kolmo nahoru a dolů, běžely diagonálně z rohu do rohu a bylo jich tam jako máku.
„Jak mohli dinosauři chodit po té kolmé stěně?“ najednou mě napadlo. A pan Huhňálek při použití lehké nadávky odvětil, že v pradávných dobách běhali dinosauři samozřejmě po rovině, až pak zemský tlak nebo posun tektonických desek rovinu vytlačil do kolmé stěny a tak vzniklo tohle kino. „To bys nepochopila,“ řekl jedovatě. Nemohli jsme se pokochat stopami dinosaurů zblízka, ani se k nim přiblížit na rozumnou vzdálenost. Ale i na tu dálku a bez dalekohledu byly překrásné a pohled na ně nás rozechvíval. Na žlutém plátně se větší i menší stopy rozbíhaly sem a tam, vypadaly jako hejno vlaštovek, odlétajících s podzimem na jih, nebo jako bábrlata, přivázaná k ocasu papírového draka. Mně ale ty dinosauří otisky nejspíš připomínaly stopy sýkorek v prvním sněhovém poprašku na parapetu okna. A tak jsem na vlastní oči spatřila stopy pradávných zvířat, co se proháněla po naší planetě před stamilióny let.

Žádné komentáře:

Okomentovat