Dneska by to šlo. Metr dvacet nad zemí mám parádní výhled. Sice je tu trochu těsno, ale od nudy v supermarketu dobrá změna. Koukám na stolky sražené do dlouhé nudle a neladící židle, baví mě béžová pohovka a ten chlapík v rohu, co nemluví a vypadá jako kůň. Ostatních deset lidi mluví a hýbe se. Paní s děravými rukávy vysvětluje, jak se dělá kafe. Přijde mi legrační, že kapsle ve skleněné dóze se na dnešek parádně nastrojily, a stejně je ty lidi hned svléknou. Podle pobaveného mručení si to myslí i kávovar po mé levici. Na druhé straně je nějaký nóbl cukr, hoví si v porcelánu s podšálkem, pokličkou a elegantně zahnutou lžičkou. Asi si o sobě dost myslí. Cítím svého největšího spojence v krabici černého čaje. Ten si na nic nehraje. Jako já. Prostě stojí a – heeeej, opatrně se mnou! Svět se mi nějak nahnul, fouká mi na hladinku a mám pocit, že ze mě unikl kousek života. A zase. No řekněte mi, lidi – to nemůžete pít kafe bez mléka?!
