7. dubna 2019

Pochopení - napsal Yakeen

Nablýskaných chryslerů s metalízou bylo v roce 1973 v Čechách jen pár. A ještě jen některé měly klakson, co trylkoval: „Tudududu, dudu!" Martinův táta takovejhle auťák měl. Když zatroubil, kluci v celý ulici čuměli. Dospělí více či méně nápadně pokukovali a Martinův táta dělal jakoby nic, schovaný za skly tmavých brýlí. Prožíval libý pocit nadřazenosti a výjimečnosti a nechtěl, aby to na něm bylo vidět? Jasně že jo! Ale kdo by se takhle necítil? V devětadvaceti, v naprosto mimořádný americký káře, pozorován celou ulicí?
Přijížděl vždycky jednou za čtrnáct dní a vyzvedával Martina a Viktora z domečku, ve kterém teď bydleli s mámou.
Protože se to dělo od Martinových dvou let, považoval to prostě za součást života. Považoval to za něco tak samozřejmého, jako třeba to, že se večer setmí. Jediný rozdíl byl, že zatímco kolem západu slunce nebyly žádné tajnosti a bolesti, kolem celé té záležitosti s tátou ano. Opatrně, pokus omyl, se učil osahávat celou tu nešťastnou záhadu. Když nadšeně vyprávěl, že s tátou Milenu, co teď u táty bydlela, lechtali tak, že křičela: „Nechte toho, já se počůrám!", máma se rozbrečela. Nerozuměl tomu. Vždyť to vyprávěl, aby mámu rozveselil! Připadala mu, vždycky když přijeli od táty, taková smutná. Nechtěl, aby máma brečela. I se ptal, proč brečí. Ale prej, že by tomu nerozuměl. Že je na to ještě malej. Nejasně cítil, že se to týká Mileny, a tak o ní pro jistotu už nemluvil.
Objevoval svět a rychle se učil, jak to ti dospělí mají. Když jednou vlezl tátovi a Mileně do postele, protože ho přilákalo neobvyklé hihňání, a přitom zjistil, že táta i Milena spí nahatý a že v posteli a hlavně pod peřinou je cítit jakási podivná zvířátková vůně, už věděl, že o tomhle nesmí mámě vyprávět. I když pořád nevěděl proč, správně cítil, že máma by zase brečela. Táta se naopak hodně smál. A Martin musel být opatrný, protože někdy se smál jemu. O svoje dva kluky pečoval po mužsku. Když chtěl Martin soustružit, upnul mu do soustruhu kus dřeva a nechal ho samotného objevovat obrábění. Svoji odvahou postrkoval k odvaze.
Snad i proto postavil klukům motokáru a učil je jezdit. Nejdřív staršího Viktora. S helmou na hlavě vypadal fakt jako závodník. Menší Martin poskakoval kolem a hrozně si přál taky si to zkusit, taky být jako Fittipaldi. A pak byla jednou šance. Motokára stála nastartovaná před garáží a táta na chvilku s Viktorem a nějakými pány šli pro něco dovnitř. Martin neváhal. Sedl si do motokáry a vrazil tam kvalt. Motokára se pomalu rozjela proti garáži, Martin ale nevěděl, jak ji zastavit! Nechtěl nabourat. Vystrčil nohy ze stroje a celou svou pětiletou silou brzdil tak, že tlačil sandály velikosti 1 do prachu cesty. Stroj se valil dál. Přidal křik. Ani teď se motokára nezpomalovala. Přidal zoufalý křik. Nic. Řval tedy, jako by mu šlo o život. A pak konečně všichni dospělí vyběhli před garáž, táta snadno vyřadil a všichni se Martinovi vysmáli. Můžeme se tedy divit, že Martin nechtěl, aby o některých jeho pocitech svět, tedy táta, věděl?!
K tátově velkému domu, krásné Mileně a chrysleru patřila taky doga. Besi. A ten největší a nejsilnější chlap na světě s ní často dováděl. Opírala se o jeho ramena a tátovo obrovské ruce někdy mizely v gigantické uslintané tlamě. Po tátově chlupatém předloktí tekly celé potoky slin a zůstávaly červené šrámy od zubů. Táta se jen smál, a druhou rukou bušil do obrovského zvířete. Martina to fascinovalo. Chtěl být takový. Ale když byl s Besi sám a ona se na něj shora zvědavě podívala, prostě měl strach. Jednou ho držela svojí přítomností v garáži několik hodin přimáčknutého ke zdi. Věděl, že nemůže křičet. Tátově výsměchu se totiž bál ještě víc. Strnulý počkal, než Besi usnula, a pak utek' a nikdy o tom nikomu neřek'.
A potom přestal Martin k tátovi jezdit. Slyšel ho venku troubit: „Tudududu, dudu!", ale nešel za ním. Mámě říkal, že chce být s ní a doma. A ona možná byla trochu ráda. Souhlasila.
A tak Martin tloustnul doma s mámou, se kterou si vařili o prázdných víkendech dobrůtky, a mezi ním a tátou se otevírala propast cizoty. Vzdaloval se mu celý mužský svět, a Martin po něm toužil a bál se ho zároveň. Také se mu ztrácel Viktor. Vracíval se od táty vždy o něco drsnější a tvrdší. A Martin měknul a jemněl. Vyloučen, ale i ochráněn sám sebou A dospíval.
Ze svých nadějí, snů a omylů si uhnětl vlastní představu muže, a tu šel hledat. Když pak zažíval zklamání, probouzel se a objevoval pravdu, mnohé se naučil a utrpěl spoustu šrámů. Když sám, jako nedokonalý otec, troubil před domem na svého syna, zažil, jaké to je, když syn nepřijde. A tehdy pochopil, že nikdo, ani on nemůže nabídnout víc, než má. A v tom našel odpuštění. Nejdřív pro tátu a pak i pro sebe.
Tím vším rostl a léta běžela. A pak, když byl dost velký a silný, znovu se mohl s tátou potkávat. Nejdřív ve slovech a pak jednou i v náručí. Smrtka poslala největšímu chlapovi na světě mrtvičku s poselstvím o konečnosti a táta se s Martinem po čtyřiceti letech při loučení obejmul. Bylo to na poslední chvíli a navždy zároveň. Jak se vůbec takovýhle zázrak mohl vejít do předsíně malého bytu? A jak se mohl vejít do Martina? Bylo to proto, že už byl Martin na to dost velký?
Druhý poslíček už si tátu odvedl sebou. Najednou byl pryč. Když po něm Martin třídil pozůstalost, našel krabici fotek. Hrozně si přál, aby tam byl důkaz o jeho důležitosti. Odcházel s jedinou fotkou, na které byl malý Martínek, ale i tak, bolavý a šťastný zároveň, proplakal celou noc.
Když prošel touhle zkouškou, druhý den za odměnu našel další bednu a v ní stovku malých Martinů a Viktorů. Našel obrázky, které zahrabal tak hluboko do paměti, že už o nich nevěděl. Byl na nich také malý chlapec s velkým psem. A Martin si vzpomněl, že to od táty ví, jak nastavit ramena životu a jak si nechat od jeho slin zmáčet předloktí, a od jeho zubů klidně nadělat šrámy. A taky pochopil, že až zas přijde nějaký poslíček, bude to pro něj.

www.yakovo.blog.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat