7. dubna 2019

Dobrá adresa – napsala Jana Faitová

Stojím před honosnými secesními vraty stejně tak krásného domu s věžičkami. Obr klíč ne a ne vklouznout do zámku. Zkouším další ve svazku. Úleva, našla jsem konečně ten pravý. Tisknu studenou mosaznou kliku a s vrzáním otvírám dvoukřídlé dveře. Přivykám šeru a obdivuji vysokou, bohatě zdobenou halu. Wau, tohle si pamatuji z minulého života...
Ruku líbám, milostpaní. Ze stropu se snáší několik tepaných lustrů, všude štuky se zlatými linkami a záplavou květin, ve výklencích zamyšlené busty. Předprvorepublikový výtah s koberečky a kouřovým zrcadlem kolem dokola mě zve k nastoupení.
Ještě shlédnu nikde nekončící schodiště s mohutným zábradlím; kdo tohle vytvořil, byl úctyhodný mistr. Výtah mě s cukáním odváží do pátého patra. Na dveřích k bytům obdivuji kukátka a jmenovky. Je tu jedno umělecké dílo vedle druhého. Radost končí. Jedinými papundeklovými dveřmi na chodbě vcházím do sádrokartonové kóje, vestavěné do půdního prostoru. Místnost je plná hran, lomenic, nepoměrně vysoká ke své rozloze. Vdechuji těžký půdní vzduch a prohlížím mapu na odprýsknuté zdi. Ze vzdálenější půlky pokoje na mě civí nevábná palanda, ještě se starou židlí jediné zařízení. Tak tady strávím noc před seminářem tvůrčího psaní. To snad budu spát raději na chodbě. Wau dnes podruhé a ještě do třetice. Výhled ze střešního okna je dechberoucí. Stojím na prosednuté židli a jsem jako uhranutá. Vidím Prahu stověžatou. To spaní na chodbě asi přehodnotím, mám totiž pokoj s bonusem.

Žádné komentáře:

Okomentovat