6. dubna 2019

Který je ten pravý - napsala Monika Hodáčová

„Jak to můžeš vydržet? Tolik chlapů to bych fakt nedala.“
„Ty máš dvě děti, chtěla bych tě vidět, kdybys byla sama.“
„No stejně si to nedovedu představit.“
Helena jen mávla rukou. Nikdo ji nechápe. Ale to nevadí, ona ho nejde, ať si kdo chce, co chce říká. Je jí 38, do roka svatba a nejpozději ve čtyřiceti dítě. Ve čtyřiceti dvou druhý. To je v pohodě, takových ženských už dneska je. I v šestačtyřiceti ještě rodí. Takže času dost, žádný stres. Když se za týden sejde s deseti chlapama, to je zhruba čtyřicet za měsíc. I kdyby dva měsíce vypustila, tak to je čtyři sta za rok. No, to by bylo, aby se tam jeden použitelnej nenašel.

Dneska se má sejít s Petrem a... s Petrem. Snad to nepoplete. Ten od pěti psal, že je manažer a ten od sedmi... hmm, voják. No to bude zajímavý. Helena si začala vylepšovat make-up.
„Můžeš mě doprovodit,“ zavolala na Alici, která už to v kanceláři taky balila. „A můžeš aspoň jednoho nenápadně omrknout,“ uchechtla se.
„No, díky, já si počkám, až vybereš. Teď musím vyzvednout Elenku na hudebce. A pak pro Vojtu na tréning. Už nevím, co vařit. To je pořád dokola. Možná bych šla radši na schůzku s nějakým pitomcem.“
„Hele, já si vybírám, s každým pitomcem nechodím.“
„No jo, promiň, já zapomněla, že jsi jasnovidná.“
V půl pátý za sebou zabouchly dveře kanceláře, Alice vyrazila za svými stávajícími dětmi, Helena za potencionálními otci svých budoucích dětí.
S ujištěním, že si večer napíšou, se rozloučily.

V tramvaji Helena zkontrolovala evidenci: 6. týden – 43 mužů. Trochu je ve skluzu, deset za týden nedává. Vlastně do statistiky zapomněla zahrnout, že s někým se sejde víckrát. Slíbila si, že sex může být nejdřív na čtvrtý schůzce. K tomu došlo zatím dvakrát. A tím to v obou případech skončilo. Ten první se tak potil a funěl, že přitom zapomněla na vše, čím se jí před tím zdál přijatelný. Ten druhý se po sexu vypařil. To se jí samozřejmě dotklo. Z toho, kterého vyhodnotila jako zatím jediného vážného kandidáta na otcovství, se stal mrtvý brouk. Po týdnu se dokonce ponížila natolik, že mu napsala. Zvlášť když na seznamce figuroval dál. Odepsal, že by to nefungovalo. Blbeček mladý. Bylo mu osmadvacet.

Dneska tedy nejdřív Petr-manažer. Helena vchází jako obvykle do kavárny s malým zpožděním. Poznává ho okamžitě, fotka v tomhle případě nelhala. Sympaťák. Dávají si víno a čas letí až příliš rychle. Už to musím nějak ukončit, běží Heleně hlavou, za půl hodiny má schůzku s Petrem číslo dva. S výběrem kaváren už začíná být problém. Nemůže chodit pořád na stejný místo, to je jasný, a tak si do svých poznámek píše i kde, kdy a s kým byla.
„Budu muset jít,“ uculuje se na Petra a vymlouvá se na kino s kamarádkou.
„To je ale škoda,“ tváří se Petr zklamaně. „Nešlo by to změnit?“ naléhá něžně. Helena na chvíli tomu nápadu skoro podlehne, ale nakonec se ovládne. Kdo ví, jaký štěstí ji ještě dneska čeká.
Petr jí dá pusu na tvář, ptá se jestli nechce odvézt a slibuje, že se ozve.
Helena už má zpoždění. Musí popojet dvě stanice a v mobilu už jí pípají zprávy. Petr. Petr. První píše, že jí děkuje za krásné odpoledne, druhý se strachuje, jestli dorazí. Už vbíhá do kavárny. Nečekala, že přijde ve vojenským. Hned se ale omlouvá, že měli v práci kontrolu a nestačil se dojet domů převléct. Stejně je krásný. Helena se ztrácí v jeho čokoládových očích a připadá si jako hrdinka babiččiny červený knihovny, kterou u ní našla jako puberťačka. Hrozně se tomu se sestřenicemi tehdy nasmály. Petr-voják je i milý a vtipný. Ale to byl Petr-mnažer taky. Voják je mladší. Pro mladší chlapy má slabost a pro děti potřebuje mladýho a silnýho otce. Až přijde na děti puberta, ona už bude nejspíš v přechodu a moc srandy si s ní neužijou. Ale Petr-manažer taky nebyl žádný stařík. Byl tak mladý jako ona. Nesršel tolik vtipem, ale uměl vyprávět. Asi dost četl a působil jako empatik.
Helena to nevydržela a běžela na záchod, aby napsala Alici, že dneska je opravdu šťastný den. Že jsou oba úžasní a že jí z toho jde hlava kolem. Co má dělat?

Alici zastihla textovka zrovna ve chvíli, kdy se její ruka rychlostí blesku blížila k Vojtově hlavě. Nejdřív se ošklíbal nad vším, co uvařila, a teď se tu doslova válel nad úkoly. Když se mu pokoušela vysvětlit přímou a nepřímou úměrnost, zíral na ni, jako kdyby mluvila svahilsky. David byl samozřejmě v práci. Fakt by chtěla mít Heleniny starosti. Odpoledne jí skoro litovala a teď jí projela závist. Kdy se jí naposledy někdo dvořil? Kdy si s Davidem naposledy vyšli někam sami dva?
Rychle naťukala do mobilu: Dej tomu čas. Uvidíš. Smějící se smajlík, který rozhodně nevystihoval její rozpoložení. „Uvidíme se zítra?“ zeptal se rovnou Petr-voják, když se s Helenou loučil.
„To nemůžu,“ odpověděla po pravdě, protože schůzky měla rozplánované až do konce týdne. Ale chce se ještě s někým scházet? No, přece nekývne hned zítra na další schůzku. Nakonec se rozloučila stejně neutrálně jako jindy: „Napíšeme si.“
Od první chvíle věděla, že to zkusí s oběma, že se vyspí s oběma... a pak se uvidí.

Ten večer ještě oba napsali. Petr-manažer jí přál sladké sny a doufal, že se brzy uvidí. S Petrem-vojákem si vyměnili několik vtipných zpráv a nakonec jí poslal pusu na dobrou noc. Pro následující dny se Helena plně soustředila na ty dva a ostatní potencionální zájemce odložila na neurčito. Měla přece časovou rezervu. Schůzky mezi Petry rozdělovala spravedlivě, ani jednoho nešidila. Víc si psala s vojákem, ale to jen proto, že psal víc on. A spravedlivě se chystala i na první milování. Stanovený počet schůzek uplynul, a tak nic nebránilo tomu, aby kluci nastoupili na poslední zkoušku, která rozhodne.

„Nemysli si, že mi to dělá dobře,“ obhajovala se Helena před Alicí a opravdu to tak cítila. Během těch tří týdnů, které uběhly od jejich seznámení, se nadšení postupně měnilo v úzkost. Jak správně rozhodnout? Vlastně doufala v nějakou zásadní chybu, které se jeden z těch dvou dopustí, a ona bude mít po starostech. Ale nic takového se nestalo. Chybičky se sice našly, ale nebylo to nic, co by její rozhodování usnadnilo.
„Tak asi musíš vědět, který ti je bližší, na kterýho se víc těšíš?“ snažila se jí Alice pomoci, i když jí nadšené vyprávění o těch dvou už začínalo otravovat.
A nakonec se neudržela: „Stejně nechápu, jak se můžeš během jednoho víkendu s oběma vyspat. Chudáci.“ Ty si chudák, pomyslela si Helena na adresu kamarádky, ale neřekla nic. Jejího Davida by fakt nechtěla. Ona si vybere toho nejlepšího. Tenhle víkend rozhodne.

Na pátek se domluvila s manažerem. Pro orientaci mu tak říkala, ale vžitou představu namyšleného týpka, kterého zajímá jen byznys, opravdu nesplňoval. Vždycky se snažil, aby se cítila jako královna. Měl takový přehled, že si před ním někdy připadala úplně pitomá. Ale on se tomu jen smál. O své budoucnosti měl jasnou představu. Milovaná žena, která se samozřejmě bude věnovat tomu, co jí těší, dětičky, cestování. Nebyla to póza, myslel to upřímně a Helena měla někdy pocit, že mluví o jejích snech. Při milování byl stejně něžný a ohleduplný jako na všech schůzkách. Možná až příliš něžný a ohleduplný. Helena si nějak nedovedla představit, jak před ním doma chodí unavená, otrávená a bez nálady. Byl tak dokonalý, až z toho byla trochu nesvá. Ale to by se určitě nějak podalo, přemýšlela, je jasný, že na začátku se každý snaží ukázat v tom nejlepším světle.
Když usínala umazlená v jeho náruči, zaháněla myšlenku na to, že příští noc stráví s vojákem. Kdyby věděli... To ona by si zasloužila, aby se na ni vykašlali oba dva.

Tak jak byl manažer něžný, voják byl vášnivý. Věřil si natolik, že příliš neřešil, jestli jí to vyhovuje nebo ne. Ale jí to vyhovovalo. Na chvíli zapomněla na všechny výčitky, na všechny plány, na celý svět. Zapomněla i na to, jak vypadá, jak se tváří, jestli se to hodí či nehodí. S ním se opravdu cítila sama sebou. Ale plány do budoucnosti? Žádný neměl. Tedy ano, chtěl jet na misi, ale to je přece jenom půl roku, to je v pohodě, žádný problém. Děti? Tak na ty se ho fakt raději neptala. Ale o sestřiných dětech mluvil hezky, to zas jo. Dokonce už plánoval, jak je seznámí. Kdyby jí bylo o těch pět let míň jako jemu, asi by měla rozhodnuto. Srdce jí víc táhlo k němu. Ale co její plán? Sice se s ním může chovat bláznivě, ale nemůže říct, co doopravdy chce. Tedy může, ale tuší, co by na to řek: nech tomu volný průběh. A na to už čas neměla.

Co teď? Je vůbec jeden z nich ten pravý? Helena byla v koncích. Mít tak křišťálovou kouli, která by jí ukázala, jak by vypadala budoucnost s jedním a s druhým. A navíc nerozhoduje jen za sebe, rozhoduje za své děti. Bože, nikdo jí neporadí. Už ani Alice to s ní nechce řešit. A oba se ptají, co s ní je, co se stalo, co bude dál...
A tak nechala umřít babičku. Babi už pět let nežije, tak snad tolik nehřeší.
Vzala si týden dovolený a odjela domů. K mámě. Ví, že ani ta jí neřekne, co dál, že se jí ani nesvěří, ale třeba jí tam dojde, co má dělat. Jenže dnes už člověk neuteče.
Když jí oba dál psali a volali a ona jim líčila přípravy na pohřeb dávno pohřbené babičky, rozhodla se pro rázný konec. Vojákovi řekla, že chce rodinu, že nemůže čekat, že to nemá cenu. Před třemi týdny ani nevěděla, že někdo takový existuje, obejde se bez něj. A navíc tu byl Pan Dokonalý. Tak proč měla pocit, že se jí srdce trhá na kousky jako těm romantickým hrdinkám z červený knihovny?
Petrovi-manažerovi řekla, že potřebuje klid a že se sejdou, až se vrátí. Byl chápavý, nenaléhal. Chtěla věřit, že je to ten pravý. Zkusí to.
Život začal poklidně plynout přesně podle jejich plánu.

Zpoždění menstruace nepřikládala Helena žádný význam. Antikoncepci už brala celé roky, a i když se jí párkrát stalo, že tabletku zapomněla vzít, obešlo se to bez následků. Pak jí ale začalo být špatně od žaludku a přemýšlela, jestli nesnědla něco zkaženýho.
Nelepšilo se to. A pak ji to napadlo.
Ne, to přece není možný. Cesta do drogerie, na WC... a za půl hodinky měla jasno: čeká dítě a neví s kým.
Dítě. To byl přece cíl jejího snažení. Slzy zaplavovaly na stole ležící důkaz o novém životě, aby navždycky spláchly představy o dokonalém štěstí.

Žádné komentáře:

Okomentovat