21. prosince 2018

Nedokončený obraz - napsala Asja Žilová

,,Tati, ten obraz je tak neuvěřitelně živý! Ta plastika, ta neuvěřitelná hra stínů, jak působivě až neuvěřitelně sis pohrával s šedou barvou. Můžu to porovnat s uměním Chardina, který si uměl hrát se stíny bílé, anebo Rockwell Kenta... A navíc, v těch šedých šatech nádherně vyniká její postava. Kdo to je? Nemůžu jí poznat, protože jsi nedokončil její obličej. Určitě jsi byl do ní zamilovaný."
,,Jak jsi to poznal, ty kritiku?!"
,,Podle rukou. Vidím tam jasně, že jen čekáš, až tě ty krásné ruce obejmou."

,,Nevymýšlej! To neumí vyjádřit ani ten nejgeniálnější malíř, natož já. Ale zamilovaný jsem byl. A nebyl jsem sám. Do našeho dětského domova jí přivezli v zimě, vyzáblou, hubenou... Ale bylo v ní něco, co nevyvolávalo lítost, ale spíše nepopsatelný obdiv. Obhlídla si nás svýma laníma očima a v klidu šla, kam jí vedla vychovatelka. Naše drzé holky nenašly nic, z čeho by si mohly dělat srandičky, a přijaly ji s určitou úctou. Kluci oněměli láskou. Ptáš se, proč její tělo nemá obličej? Nevím, synku. Bylo v ní něco, co se nedalo zachytit a vyjádřit štětcem na plátně, ba ani slovy to popsat nemohu. Vedle vznešenosti byla krása i bolest, bolest, kterou každý z nás prožil a ještě navíc nějaká vznešená a klidná hrdost, kterou já nikdy nemohu postihnout a vyjádřit. A k tomu ty její šedé oči měnily barvu. Zkus to zachytit...! Na slunci jí oči zářily tyrkysově, v polotmavých pokojích dětského domova byly skoro černé. Když se usmívaly, byly něžné jako pohled skoro zapomenuté maminky. Jak to všechno chceš popsat?!" ,,A nevíš, kde je teď?"
,,Nevím synku. A bál bych se jí potkat, abych nespatřil něco, co možná už není."

Žádné komentáře:

Okomentovat