20. prosince 2018

O pyšném smrku - napsala Šarlota Šetinová

Vytahoval se mladý smrk na doubek.
,,Vy listnaté stromy, vy jste tak nemožné. To se neumíte rozhodnout, jaké chcete být? Nejdříve zelené, pak se zabarvíte dočervena, pak šup a hned zas dožluta, tu se pak zašpiníte do té ohavné hnědé a nakonec to korunujete tím, že raději opadáte. A zbudou vám jen trčící větve. Jak to potom vypadá? Samí holohlavci mezi námi, co o sebe dbají a pěstí si svou kštici po celý rok."
,,Ale my se barvíme k obrazu přírody. To ona svým štětcem maluje, jak se jí zlíbí."

,,No dobře, tak ta vaše mocná příroda pak tedy asi nemá co na práci, když má čas na omalovánky. A jen co ji to omrzí, šmik šmik, a vy jste bez vlasů. To je mi zábava." ,,To není pravda! Právě naopak, víš? To když už má paletu s barvičkami docela prázdnou, musíme počkat, aby je zas namíchala. Má totiž mnoho práce. Jakožto matka Země pečuje o svou nekonečnou zahrádku, je na to velké hospodářství úplně sama. A to je potom nádhera, když se na jaře pustí do svého čarování. Jak jsou lidé šťastní, když vidí naše první lístky. První barvy! První život! To se můžeme blahem zakořenit k protinožcům."
,,No to určitě! Lidé jsou z vás tak na větvi! A proč tedy trčíte tady v lese? To my, jehličnáči! My jsme i v záchodových mísách! Lidé nás zbožňují pro naši svěžest!Vůně lesa pro váš domov - to se o nás píše. A pohupujeme se také pěkně v autech, dokonce v různých barvách. Heč! A ti nejlepší z nás se dostanou k lidem až domů. Tam se o nás hezky starají, zdobí nás, a pak nám dávají dárky. Alespoň na chvilku, než si je zas vezmou zpátky. Díky nám mají Vánoce, jak se patří. To my jsme ti, na které se těší. To všechno nám říkali rodiče. A já už se nemůžu dočkat, až povyrostu a také si mě někdo vybere. To bude paráda!"
,,A kde jsou teď tvoji rodiče?" zeptal se doubek.
,,No já tu na ně čekám, říkali, že než veverky otrhají moje šišky, určitě tu budou zpět a všechno mi pak povypráví. Takže teď jsou ještě asi u těch lidí, co se tak hloupě ptáš?"
,,No, mně se to nějak nezdá. Já nevím, já jsem rád, že jsem tu, tady je můj domov a nehnu se odsud ani za nic."
,,Ale prosím tě, ty seš ale pařez. Akorát se za sebe stydíš. No to se nedivím - kdo by si taky vzal takovýho hromotluka do obýváku! Jemináčku! Já už se nemůžu dočkat, až se dostanu do nějaké rodiny. Jak mě budou obletovat! To bude teprve společnost hodná mé výše! A to piš, že si mě vyberou. A třeba se o mě dočteš i v novinách. Já vám všem tady ještě ukážu!"
Uplynulo pár let vychloubání, růstu až do výšin hvězd, kterou chtěl se smrk stát, až jednoho dne zazářil.
,,Na Staroměstském náměstí stojí několikametrový smrk, jaký jste ještě neviděli! Silný, vysoký, ozdoby ve všech patrech jeho bohatých větví. Přijďte a zavěste si na něj svou ozdobičku," hlásali v rozhlase.
A tak přicházely tisíce lidí, dokonce i ze zahraničí, psalo se o něm v novinách, každý si zavěsil na větývku blýskavou kouli, až jednoho dne... Smrk začínal mít té pozornosti až nad vánoční špičku, takhle si to tedy nepředstavoval... Byl nerudnější a nerudnější a po průvodu Tří králů... Pod tíhou všeho a všech se neudržel a řach...ukrutná rána! Padl k zemi se skřípěním svých prověšených větví.
Jeho tělo bezvládně leželo na dlažebních kostkách i se všemi cingrlátkami. Hrůza, hrůza, ještě že někoho nezranil nebo hůř, nezabil!
,,No to ne, musí okamžitě pryč!" rozhodl starosta a vyřkl soud na zmrzačený porost. Zlikvidovat! Hned! A tak jako na veřejné popravě rozřezali vánoční kolos na kusy a milý smrk byl odvezen i se svou třpytící se garderobou na skládku. Tam se pak se vší tou parádou v prach proměnil.
Ponaučení: Ženeš-li se za slávou a úspěchem, dej pozor, abys je unesl a nepadl k zemi.

Žádné komentáře:

Okomentovat