"Utíkejte rychle!!" V dálce vidím kluky, které zaskočila bouřka. Přes pole se řítí do lesa. Držím jim své oschlé palce, protože vím, co ta buřina dokáže.
Bác. Další rána. Leje jako z konve, blesky křižují oblohu.
Vůbec se těm hochům nedivím, že tak pospíchají. Ale jsou to zvláštní hoši. Jde jim o život, ale zároveň se smějí. Jak se mohou řechtat?
Rány stále neustávají. Kluci se pořád otáčejí kolem sebe. Povzbuzují se, nevzdávají se, i když už určitě mají na kahánku a síly ubývají,
Konečně jsou tu. V bezpečí. Dobíhají ke mně jako k tátovi. Doslova je objímám, aby na ně nepršelo. "To bylo vo fous!" šeptají si. Dochází jim, jak je život opravdu cenný. Z ničeho nic a může všechno skončit. Nikdy nezapomenou...
