V sedmé třídě, tedy již v minulém tisíciletí, jsem s kamarádkami navštívila jeho koncert. Na vystoupení jsem dorazila s velkým předstihem a dlouhé čekání si krátila znuděným chozením sem tam před kulturákem. Z bezcílného bloumání mě vytrhl hluk motoru. Otočila jsem se a viděla, jak se ke mně řítí krásný červený bourák takovou rychlostí, že jsem nestačila ani uhnout, a tak mě auto málem srazilo k zemi.
V šoku a s otevřenou pusou dokořán jsem sledovala, co za šílence se mě snaží porazit. A vážení, on to nebyl nikdo jiný, než ten, kvůli komu jsem tam stepovala, sám Vašek Neckář.
Elegantně vystoupil z vozu, popošel ke mně, pozdravil a zeptal se, zda jsem v pořádku. Já roztřeseným hlasem a ještě rozklepaná, zabreptala, že jo. Když už vás má přejet auto, tak ať je to luxusní fáro a známá osobnost.
Lístky na koncert jsme sehnaly senzační. První řada tři místa vlevo. Já seděla na trojce. Odhrnula se opona a na pódiu stál idol dívek a žen, Václav Neckář. Koncert nesl název podle tehdy jeho nejúspěšnější písničky Doktor Dam Di Dam.
Vašek po představení sebe a skupiny Bacily pokračoval, že on je doktor a my v sále jeho pacienti a že doktor musí znát všechny své pacienty, a proto se mu budeme jeden po druhém představovat. A hned seskočil hbitě z pódia a zamířil si to... snad né a nebo joo... přímo ke mně. A už jsem měla mikrofon před sebou: "Jaké je vaše ctěné jméno, slečno?"
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, byla jsem jako ve mdlobách a tento hrůzostrašný okamžik ještě umocňoval dech naší třídní soudružky učitelky sedící přímo za mými zády.
Vypravila jsem ze sebe své příjmení. Vašek se ještě jednou zeptal na jméno a já znovu zakoktala příjmení. Už zřejmě z míry vyvedenému Vaškovi to bylo nepříjemné, ale do třetice chtěl znát mé jméno a já konečně vysoukala: "Anička."
Neckář poděkoval a vyhoupl se zpět na pódium. Ta ostuda, ten trapas!
Jenže Vašek jako by nic, se mě z pódia zeptal, zda bych s ním šla na rande, že mě zve. A já jsem pípla, že bych šla. Vašek oznámil celému publiku: "Tak Anička by se mnou na rande šla.“
Kdyby ale věděl, že láká neplnoletou školačku!
Budiž mu přičteno k obhajobě, že já v těch třinácti letech vůbec nevypadala jako škaredé káčátko, ale jako princezna s krásnými dlouhými vlnitými vlasy do půli zad, oblečená do mini sukýnky zakrývajíc jen to nejnutnější, v bolerku stejné barvy a bílé silonové halence s fižím pod krkem. Na nohou mi svítily bílé vysoké šněrovací kozačky, hit tehdejší módy. Když zhasla světla v hledišti, šňůrky a halenka zářily do tmy jako neony. No uznejte, že takové fešandě nemohl svůdník odolat. Zvláště jestli poznal, že mě před koncertem málem sprovodil ze světa.
V písničce Lékořice, dokonce poklekl přede mne a zpíval: „Pro tebe, Aničko, nechám si zarůst okno lékořicí.“ A já jsem se vznášela na křídlech Pegasů.
Ještě mnohokrát si stoupl přede mne, jako by ten koncert věnoval jenom mě. Vašek Neckář zpíval pro Aničku. Pravá ruka s podpisem na zápěstí zůstala dlouho nemytá.
Ve škole pak pro mě začaly galeje. Všichni spolužáci se mi posmívali, jak se neumím představit a že chci jít s Neckářem na rande. Učitel tělesné výchovy na mou adresu utrousil: „Joo, tak na rande s Neckářem se ti zachtělo, ale cvičit to ne!“ Já byla osvobozena z tělocviku pro oboustrannou vadu kyčlí.
Ále, ať si mě dobírají, ať se mi posmívají, stejně mi akorát závidí. Zážitek na celý život mi stejně nevezmou.
