„Zaplať Pánbůh, konečně do mě nacpali tu nožičku!“
„Začíná to být trápení, že?“
„No jo, vždyť mě tahají za boky jen je utrhnout, než do mě narvou toho tlustýho mrňouse!“
„Bolí to, že?“
„Au! Au! No, a teď mi snad vytrhnou i jazyk! A ještě se mnou dupou!“
„To vám nezávidím.“
„Moc mě nechlácholte, drahá, vás to čeká…“
„Nenatahujte mě tolik, vždyť prasknu!“
„ …taky!“
„Opatrně, prosím, s tím roztřepeným koncem do těch direk! Vždyť mě ukroutíte! No, to snad né! Nůžky!?“
„To vás lituji.“
„Nestříhat, ne! Au!“
„Drahá, drahá, neplačte!“
„Alespoň, že to naslinili, než to protáhli těmi vašimi dírkami. Bolí to trochu míň.“
„Je mi vás líto. Mě to ale příjemně šimrá.“
„To natahování není to nejhorší, ještě mě přiškrtí uzlem … ách … a zamotají mě do kličky! Hotovo! Konečně!“
Ťap, ťap, … ťap, ťap, … bác.
„Myslíte, drahý, že to příště přežijeme?“
