„Že jsem na tom až tak špatně?“ Snažila se posadit na nemocničním lůžku, ale už to sama nedokázala.
„Tak přece pojď dovnitř a pomoz mi!“
Bál se, aby jí neublížil, byla napojená na tolik hadiček…
„Dobře, že jsi tu ráno. Po vizitě mi dají tolik oblbováků, že už pak nic nevnímám.“
Prohlížel si její tvář a hledal ty rysy, které měl tak rád, které miloval a nikdy jí to neřekl. Už je to dvacet let.
Posadil se k ní, vzala ho za ruku. „Víš, nikdy jsi to nechtěl slyšet, ale ty jsi byl moje životní láska.“
„Já? A já si myslel, že se nechceš vázat a že ti naše tajné schůzky vyhovujou…“
„To ty ses nechtěl vázat, zapomněls? Mně to nakonec vyhovovalo, protože jsem se s tím smířila a naučila se žít tím okamžikem, kdy jsme mohli být spolu.“
Hlas jí zeslábnul, těžce dýchala. „Naučila jsem se brát věci takové, jaké jsou. A díky tomu i tuhle svou…ehm… situaci… beru takovou, jaká je. Chtěla jsem ti poděkovat.“
Sklonil hlavu. Oči ho najednou pálily. Horká slza mu stékala po tváři a dopadla na jejich spojené ruce. Usmála se na něj a s výdechem zavřela oči.
„Já tě vždycky miloval,“ zašeptal.
„To ty jsi byla moje životní láska. Odpusť mi, odpusť…“
To jediné vyznání, po kterém toužila celý život, už ale slyšet nemohla…
