17. listopadu 2018

Smutek jen tak nezaženeš - napsala Klára Šimicová

„Ty jsi moje potvora, viď?“ oslovoval děda Jarda fenku Lindu. Jeho patnáctileté soužití s vlčákem bylo neobvyklé. Chovali se spíš jak manželský pár nežli pes a páníček. Kdyby to bylo jen trochu možné, Linda by dědu snad i krmila. On na ni zase celý den mluvil a přesně věděl, co mu chce Linda pohledem říct. Kdyby je někdo slyšel za dveřmi, nevěřil by, že v místnosti s dědou není ještě jeden člověk.
Fascinující byla i naprostá synchronizace těch dvou počínaje vstáváním. Sotva se po ránu objali, počkala Linda před záchodem a pak doprovodila dědu do koupelny. Následovala společná snídaně a po ní nejdůležitější část dne –procházka po lese. V jedenáct hodin přesně. To se totiž vždycky postavila ke vchodovým dveřím a vysílala významné pohledy na svého společníka a také na vodítko na věšáku.
„Dědo, máme pro tebe lístky do divadla!“ starali jsme se o jeho bohatý společenský život. „Dědo, v sobotu jdeme Jirkovi na svatbu.“ Ale vždycky zněla ta samá odpověď: „No, ale v kolik budeme doma? Aby tady ta holka moje nebyla dlouho sama.“ Kvůli ní veškeré návštěvy omezoval na co nejkratší dobu.
Jenomže jednoho dne Linda onemocněla. Stalo se to, čeho jsme se všichni báli. Chřadla nejen Linda, ale i náš děda. Každou chvilku měl slzičky v očích a skoro nemluvil. Přestával i jíst, a tak jsme se snažili za ním jezdit co nejčastěji.
Nakonec jsme museli nechat Lindu uspat. Nikdy jsem neviděla dědu Jardu smutnějšího než ten den. Zkoušeli jsme ho přesvědčit, aby si vzal jiného pejska. Nechtěl ani slyšet. „Taková druhá už nebude…“
Jezdívali jsme za ním a vozili ho k nám domů, abychom ho alespoň trochu rozptýlili. Měli jsme radost, že se nám to trošku daří. Občas se i sem tam usmál. Doufali jsem, že to nejbolestivější období má za sebou. Jednou jsem se za ním přišla před obědem. Nebyl ale doma. Hledala jsem ho všude. Až konečně jsem ho uviděla vycházet z lesa. Jeho ruka křečovitě svírala Lindino sedřené vodítko.
„No, co je?“ zareagoval, když si všiml mého udiveného pohledu. „Bylo přeci jedenáct.“

Žádné komentáře:

Okomentovat