8. listopadu 2018

Jsem kámen uprostřed pole - napsal Jan Smrčka

Kámen je svědomí i paměť.
Nevím, jestli jsem se narodil, nebo jak jsem se narodil. V mém případě se to těžko určuje a navíc je to, myslím, jedno. Prostě jsem tady strašně dlouho. Pamatuju si, že jsem byl uprostřed lesa. Ten les lidé odstranili a založili pole.
Ty menší kameny odnesli. Já jsem moc těžký. Nechali mne tady a začal jiný život. Lidé pole orali, seli něco do země a pak to sklízeli. Před tím tu běhala divoká zvěř, teď je celkem klid.
Lidé kameny používají rádi. Stavějí z nich svá obydlí, domy, katedrály, silnice, mosty. Kameny mají taky jako zbraně a pak zase zboří, co postavili. Jiné kameny zase věší na sebe doma nebo z nás něco vytesají a pak na to koukají celé hodiny. Lidé neví, co vlastně chtějí.
Můj úděl je jiný. Ležím tu uprostřed pole a lidé se na mě posadí. Odpočinou si. Dají si chleba, zapijí to mlékem a povídají. Pak se dozvím, že se narodila Mařenka, Jeník, Tomášek, jak rostou, pomáhají doma, vezmou si někoho a mají Vládínka, Evičku, Jiříka. Nebo že bude válka, že je válka a pak dlouho poslouchám, že byla válka; mezitím i to, že něco koupili, něco přistavěli, občas novoty, které se jim líbí nebo nelíbí.
Poslouchám to. Chladně jako kámen. Pro mě je důležité, že sem chodí a povídají si. Někdy jsou šťastní, jindy smutní, utahaní. Mezitím se mění roční období, staletí, tisíciletí. Mění se leccos, ale já jsem stále zde a se mnou má paměť.
Proč vás nezajímá, co jsem opravdu viděl a slyšel?!

Žádné komentáře:

Okomentovat