8. listopadu 2018

Zbytečný strach - napsala Zdenka Součková

Je mi 58 let a poprvé pojedu sama vlakem. Jsem odmalička, jak říkám, člověk duální, protože potřebuju svoje zážitky s někým bezprostředně sdílet. Ale je jasné, že když mě pozve mužskej, co spolu "chodíme", nemůžu si s sebou vzít kamarádku.
Nevím, jestli mám větší strach z toho, že nastoupím do špatnýho vlaku nebo z toho, že vystoupím na jiné zastávce.
Každopádně můj orientační smysl-nesmysl se může na nádraží projevit v celé své šíři.
Po krátkém proškolení u okýnka s jízdenkama jsem pochopila, jak poznám druhé nástupiště, ale jak rozeznat třetí kolej od čtvrté, to už je na mě moc. Plaše se rozhlížím po nástupišti, čas kvapí a úřední orgán v uniformě nikde. V poslední chvíli tedy naskakuji do namátkou vybraného vagonu; překvapuje mě, že schody jsou stejně vysoké jako kdysi, když jsem byla malá. Moc lidí nejede, doufám, že nebudu v kupé s nějakým vtipným dědkem s přehazovačkou, na ty já mám štěstí.
S údivem hledím - dámské kupé! V něm dvě "dívky" mého věku. Strach ze mě padá, dokonce jedou do stejné cílové stanice jako já. Cesta rychle ubíhá, tak tak si stačíme porovnat stav kyčelních kloubů a přechodových návalů. Ani nestačím sledovat krajinu s ubíhajícími domky se zahrádkami, co si jindy na cestách tak ráda prohlížím. Jen jsem rychle mrkla do lesa, jestli neuvidím nějaké houby. A už jsme tady, zpátky do Brna snad trefím.
Cestování vlakem je vlastně bezva, a příště, až rozeznám třetí kolej od čtvrté, nebudu se mít už vůbec čeho bát.

Žádné komentáře:

Okomentovat