9. července 2018

Vánek šeptá - napsala Šulcová

Chytil ho za ruku a řekl: ,,Nepustím tě."
Pak slunce vystoupilo nad obzor a on se rozplynul v záři ranních paprsků. Nic jej tam nedrželo, ani ten slib, co položil. Neporušil by své slovo, neopustil by muže, jenž na rozdíl od něj skutečně stál pod slunečním svitem. Při všech západech slunce k němu přicházel, zase ho držel za ruku a šeptal básně. Denní samota jej totiž zanechávala v depresích, musel se vrátit ke svému milovanému, až když mu to bylo povoleno. Musel slyšet jeho hlas a mluvit s ním o čemkoli, co přišlo vhod. Tekly mu slzy, když dával sbohem a tekly, když říkal dobrý večer. Přes dvanáct hodin pouhého sledování, co dělá muž, jehož se ve dne nemohl dotknout. Smutně mohl přihlížet tomu, jak jej odsuzují za jeho volbu. Jen večer směl propojit jejich hluboké pouto opravdovým dotekem. Kontaktem kůží dvou lidí, kteří se nebáli prolomit pravidla, zničit sen konzervativní společnosti, vyvrátit její představy světa s lidmi bez chyb. Nebáli se, proto trávili do poslední chvíle čas spolu, než se rozloučili a jeden z nich, už musel začít dodržovat jiná pravidla. Netrvalo však dlouho k tomu, aby i tato pravidla byla porušena. Svět živých i svět mrtvých zůstane propojen v noci. Jeden s druhým mohou žít pod závojem tmy, ve světle hvězd, pod náručí vesmíru. Jejich doba jim nepřála, nikdo se nesměl odchýlit od ideálů státu ani o píď, jinak na něj byl připraven velký trest, hojně trest nejvyšší. To ovšem nemohlo zabránit citům dvou lidí, jako nemůžete zabránit vodě v pohybu směrem dolů. Byli více, nežli přátelé, milovali se a tajili to, nic lepšího jim nezůstalo. Jejich životy zničila válka, zbyli si jenom oni sami, proti celému státu. Hazardovali, že budou objeveni, vsázeli to největší pro city k tomu druhému.
Oba dva znali následky přistižení takovýchto párů při činu. Stačilo podezření, které by se doneslo dál na úřad. Měli to těžké, ale strachu se zbavili, pokud byli společně, pokud se opírali o podporu toho druhého. Nepotkali nikoho, kdo by stál za nimi, setkávali se leda s veřejným odporem, jestliže došlo na téma soužití dvou lidí stejného pohlaví. Nikomu názory nebrali, pěstovali si pouze odstup k okolnímu prostranství. Na veřejnosti nevykazovali žádné známky nákazy, jak tomu stát s oblibou říkal, avšak v soukromí věřili, že soukromí opravdu mají. Byli obezřetní, když projevovali city nahlas slovy či tělesně.
Hlídali si záda, ale jednoho dne jim do bytu vtrhla ozbrojená jednotka nějakých sil s velkými pravomocemi, doslova je vytáhla z postele, v níž spolu spali. V tu chvíli je opustilo hrdinství, hrdost na svou povahu šla stranou. Rozhodně nešli dobrovolně, nejdříve je jednotka musela pořádně zbít, aby už se jim tak dobře nevzpírali. To je pak mohli po zemi i ze schodů odvléci na stanici, kde je podrobili výslechu. Odděleně je mučili, protože chtěli znát jména jiných párů v okolí. Nikoho však odchycení neznali, zmlácení a zničení seděli na židlích, schopni opakovat frázi, kterou si dohodli, za níž si stáli. Jejich slova byla: ,,Jsme jen lidé jako vy."
Tímto výrokem své věznitele značně deptali, věznitelé je považovali za špínu společnosti, lidé si říkat tito trestanci neměli a srovnávat se s ostatními urozenými, to byl vrchol. Za jejich slova jim zlámali snad veškeré kosti v těle, oba trpěli, ale jen pro toho druhého, věděli, že zrada nepřicházela v úvahu. Se zaťatými zuby sledovali vlastní destrukci. Křičeli, řvali, skuhrali. Nikdy nežádali o slitování o pomoc a propuštění.
Po týdnu to byl asi rozmar velitele, co se rozhodl udělat něco vskutku strašného. Na celu více zmláceného z páru zabušili ve stejnou dobu jako na celu toho, jenž nemohl skoro chodit. Vytáhli je z jejich přespávacích stanic při západu slunce a vlekli je chladnými chodbami ven na popraviště. Oběma okamžitě došlo, oč se jejich dobrosrdečný lid pokusí.
Na dvoře visela jen jedna oprátka, ale oni byli dva. Ten, co mohl chodit, se stráži vysmýkl, utíkal za svým přítelem. Slzy mu kanuly po obličeji a kulhavým během létaly všude okolo. Křičel na svého přítele, že ho nezradil, že ho neopustí, přestože si pro něj jde smrt. Stráž reagovala pohotově, smetla uprchlíka na zem. Brečel, zmítal se, avšak byl přišlápnutý tvrdou vojenskou botou, nedokázal se s tím zbytkem sil zvednout. Naproti tomu jeho přítel věděl, že oprátka čeká na jeho hlavu, ne na přítele, bojujícího na prašném place. Vnitřně se smrtí smířen nebyl, ale věděl, jaký bude mít dopad jeho panické chování na muže v prachu, proto zarytě mlčel.
Výčitky až do konce dní mu způsobit nechce. Donutili jej držet se stěží na nohou a nasadili oprátku. Z posledních sil se vypjal, díval se do očí popravčí četě, která ho propíjela posměšným pohledem. Natáhl ruku k příteli, jejž bili, aby se přestal zmítat, ale on svojí bolest nevnímal. Zoufale sebou škubal, chtěl zachránit přítele, jenž k němu s nataženou rukou pronášel: ,,Nepustím tě." Pak smyčku četa pevně utáhla a vše běželo zpomaleně, dějiště se zahalilo do vakua, nebylo nic slyšet jen rozlomení vazu oběšené postavy na šibenici.
Od toho momentu se tento zvláštní stav vrátil do normálu. Slunce zapadlo. Živý muž se konečně vytrhl stráži, vrhnul se ke svému příteli, kterého stačili mezitím spustit na zem. Vzal jeho hlavu do dlaní, nemluvíc, vzlykal nehybnému tělu na tvář. Ticho pohltilo popravní plac.
Leží na trávě se svým přítelem, slunce zapadlo jako tehdy, jsou spolu, drží se za ruku a pozorují vynořující se hvězdy. Uběhlo pár let od toho, co zažili. Vinu si za to nedávají, byli smíření s tím, že to nedopadne dobře. Přeci jsou spolu aspoň po západech až do svítání, nerozdělí je. Nerozdělili je ani bariérou života se smrtí, už nemůže být hůř, po spatření smrti blízkého nemůže být hůř.