10. července 2018

Třináctý úder - napsala Miroslava Chroboková

Večer v den, kdy můj otec zemřel, jsem se rozhodla se s ním rozloučit. Věřím, že duše člověka, než se vzdá spojení s tímto světem, tu ještě nějakou dobu pobývá a že trpí, pokud ji nechceme propustit. Chtěla jsem, aby mohl v klidu odejít.
Okolo jedenácté hodiny večer, když už byl všude klid, jsem vstoupila do meditační hladiny. Zklidnila jsem se a v duchu oslovila svého otce. Měla jsem trochu strach, co se bude dít, nemám ráda duchaření, nevěděla jsem, co se může stát. Ale kvůli svému otci jsem to udělala. Věděla jsem, že chci udělat správnou věc a že mi otec nedokáže ublížit.

V průběhu tohoto mého sezení se ozývaly různé zvuky – nejprve jako by praskal nábytek, protože se v místnosti ochladilo, potom se ozvalo nevysvětlitelné ťukání na okenní parapet, jako by tam zobali ptáčci. Pootevřela jsem okno a pokračovala v sezení. Začala jsem k otci v duchu promlouvat. Připomněla jsem si spoustu pěkných chvil, které jsem díky jemu prožila, především v dětství. Snažila jsem se připomenout i chvíle, kdy jsem mu udělala radost, kdy na mě mohl být pyšný. Promítla jsem si, jaké stopy zanechala jeho výchova v mé osobnosti, vyjádřila jsem víru, že ve mně a v mém mladším synovi, který se mu povahou hodně podobá, zůstane jeho osobnost živá a nezapomenutá. Poděkovala jsem mu za všechno, čím mi byl a co pro mne udělal, a rozloučila jsem se s ním. Ani jsem nebyla příliš smutná, neměla jsem totiž pocit, že ho neodvolatelně ztrácím.
Úplně nakonec, chvilku před půlnocí, jsem se odvážila ho požádat, aby mi, pokud je v místnosti a vnímá mne, dal nějaké znamení. Potom začaly stolní hodiny odbíjet půlnoc.
Byly to hodiny, které ode mne a mého bratra dostali mí rodiče ke stříbrné svatbě. Vybírala jsem je dlouho a s láskou a milovala jsem jejich zvuk. Otec to velmi dobře věděl, protože jsem jejich bití nikdy nenechala vypnout, když jsem v místnosti při své návštěvě spala. Obvykle jsem byla vzhůru do půlnoci, abych si je užila. Ráda jsem počítala jejich údery a otec to věděl.
Hodiny mne nepřekvapily ani nevyrušily. Jako obvykle jsem počítala jejich údery.
BYLO JICH TŘINÁCT!!!

Okamžitě jsem pochopila. Můj otec se se mnou loučil. Tou nejšetrnější a nejlaskavější formou, jakou to dokázal, gentleman i po smrti. Přinesla mi v budoucnu velkou útěchu a pomoc. Dodnes nosím památku svého otce ve svém srdci neskutečně živou.

Žádné komentáře:

Okomentovat