5. června 2018

Hrůza ve vlaku - napsala Helena Elderová

Stojím na perónu a čekám. Vlak do Brna přijíždí. Hurá. Nastupuji do vagónu. Hlavně, abych si nesedla vedle nějakého uřvaného děcka. No, i kdyby – dám si sluchátka a poslechnu si to nový CD od Mirai.
To snad ne, z druhé strany se do vagónu řítí rodinka se třemi dětmi. Bože pomoc, oni si sedají ke mně. „Ty si sedni támhle vedle té holky a vy dva budete sedět se mnou a s tátou.“ Jaképak vedle té holky? Jaká já jsem podle ní holka? Snad je ta matka zvládne a oni budou v klidu.

Vlak se pomalu rozjíždí, nabírá rychlost a krajina za oknem ubíhá. Z reproduktoru se ozývá hlášení. Stejné hlášení se ozývá z vedlejšího sedadla. Tak, teď už jsou na řadě sluchátka. Taková to mohla být krásná cesta. Ježíší Kriste, to děcko snad neumí sedět. Musí pořád skákat?
To jsme teprve v Kuřimi? Už abych byla v Brně. Musím to přežít, vlak je narvanej a přece nebudu stát. No, to ještě scházelo. Ti se snad na mě domluvili. Vedle na sedadlo se usadila další rodinka. A s miminem. Proboha dejte tomu dítěti dudlíka. Já snad začnu chodit pěšky.
Ani ty sluchátka nezabírají. Proč je ty maminy aspoň neokřiknou? Hurá, Královo Pole. Už zbývá jen dvě stanice a budu tam. Doufám, že v tunelu se budou děcka bát a budou zticha. Sakra, zase jsem se spletla. Celým vagonem se ozývá dětský vřískot: HU HÚÚÚÚÚÚÚ….
Konečně hlavní nádraží. Tohle bylo fakt hrůza. Snad už to nikdy nezažiju.

Žádné komentáře:

Okomentovat