17. ledna 2018

Kupé - napsal Petr Poloczek

Jedu si takhle jednou vlakem. Vůbec nic zvláštního na tom nebylo, jel jsem  domů. Byl už podvečer, venku už bylo šero a vlak byl poloprázdný. Od Pardubic jsem měl volné kupé jen pro sebe a své myšlenky. Natáhl jsem si nohy a pustil se do snění. Snil jsem o všem, o čem se jenom dá snít, pomalu jsem usínal, začínal se mi zdát nějaký sen. Ve snu jsem byl sám na malé loďce uprostřed moře. Marně jsem se rozhlížel, kterým směrem mám plout k pevnině. Nic jsem neviděl, dokonce jsem ani nerozeznával hranici mezi hladinou vody a oblohou. Byl jsem ztracen, ztracencem uprostřed ničeho, dostihnut myšlenkami v nereálnu, v nekonečnu snů pravé mozkové hemisféry. „Dobrý večer, přeji. Máte tady volno?“ Bez varování se zeptal pán ve dveřích kupé. Nebyl jsem si jist ničím, jestli jsem, nebo nejsem, co tady dělám a kdo jsem. Bez váhání jsem mu na to ale odpověděl: „Ano, samozřejmě.“ Sednul si naproti ke dveřím. Nenápadně jsem si ho prohlížel, skrývaje to za čtení nějaké nicneříkající brožury. Pán, asi něco kolem čtyřiceti, silnější postavy, s dlouhými hnědými vlasy v silně obnošeném oblečení. S igelitovou taškou, v ní tři rohlíky a minerálku. 
 Podíval se na mě, prohlížel si mě, ani se nesnažil skrýt, že si mě prohlíží. Usmál se. Doufal jsem, že si nebude chtít povídat. Chtěl jsem snít, odpočívat, promyslet tolik věcí. Upřeně se mi podíval do očí, úsměv vystřídalo překvapení, nebo snad vzpomínka. Nervózně jsem se díval z okna, snažíce se najít cokoliv pozorovatelného. 
„Kde jedeš?“ zeptal se.
„Domů,“ bez zájmu jsem odsekl.
On na to: „Aha.“
Od tohoto okamžiku jsme už jeli beze slova. V kupé bylo zvláštní napětí, skoro hmatatelné. Bylo mi líto, že jsem mu odsekl, přece nejsem takový nezdvořák. V Ostravě vzal igelitku, zvedl se a ve dveřích pronesl: „Tvůj otec byl dobrý chlap, vážím si ho.“
Chtěl jsem se ho ještě zeptat kdo je, on se ale bez rozloučení otočil, zavřel dveře, odešel. Měl jsem vystoupit, zeptat se ho kdo je, odkud mě zná, odkud zná mého otce, omluvit se mu. Ale já jsem jenom seděl a přemýšlel, co bych měl udělat.
Můj otec dodnes neví, kdo to byl. 

Žádné komentáře:

Okomentovat