 |
| Oliver, foto: maminka |
Co to je? Zdá se mi, jako bych se hýbal! To snad né! Já se skutečně hýbu…Ještě abych vypadl! Vypadá to ale, že se udržím dlouho. Chlapeček kouše opatrně, občas si prstíkem zkusí, jestli se hýbu a jsem tam. Jsem! Kde jinde bych měl být! Chci si to tu v klidu užít. Byla to dřina, vyškrábat se na svět. Však u toho také chlapeček probrečel několik nocí a teď bych měl toto výstavní místo opustit.
Jsem krásně vidět a i já mám rozhled. Zakousnu se a pustím. Polechtají mě kartáčkem. Prostě je to boží život. Ale silně mně znepokojuje, že se kývám víc a víc a za mnou už vylézá nový zájemce o moje místo. Co teď!!! Asi budu muset fakt vypadnout.
„Maminko, honem, pojď sem! Co to mám na kartáčku za kámen?“
„Olí, to je tvůj zub! První vypadnutý zub. Ukaž?“
„No jo, vážně je fuč. Ani to nebolelo! Tak to k nám, maminko, přiletí zoubková víla!“ Zoubek dáme do krabičky, šup s ním pod polštář.
„Ráno uvidíme, co mi víla přinese. Maminko, jak se k nám ta víla dostane? Otevři radši okno.“
A ráno jsou pod polštářkem dvě stovky na hračku.
„Maminko, ty si schovám na památku a ty mi koupíš hračku!“
