28. října 2016

Zoe - napsala Barbora

“Ahoj, Baru, ahoj!” volala na mě. Nemusela jsem ji ani vidět. Vždycky když přichází, tak to prostě nějak vycítím. Pomalu jsem v dálce rozeznávala její obrysy. Snažila jsem se odvrátit oči a změnit směr. Když budu dělat, že ji nevidím, tak by si mohla myslet, že jsem někdo jiný, a jít pryč. Pro jistotu si dávám ještě do uší sluchátka, pustím si energickou hudbu a přidám do kroku. A zapluju do prvního obchodu, snad jsem ji už setřásla.
Stojím před regálem s čokoládami, všechny mají krásné barevné obaly, ale nějak na žádnou nemám chuť. Mám plnou hlavu té známé, Zoe.
Co proboha zase chce? Vždycky se na mně nalepí v tu nejmíň vhodnou chvíli. A nedokáže pochopit, že je jenom přítěž. Hodím si do košíku alespoň žvýkačky, ať neodcházím z obchodu s prázdnou. Myslím, že jsem chtěla ještě něco, ale nedokážu se rozpomenout. Zaplatím, zvednu zrak od peněženky a vidím její postavu, jak je opřená před vchodem u sloupu. Není úniku.
Přeci nebudu v tom obchodě do zavíračky. Ostatně i kdybych byla, ona by si počkala, vždycky si počká. Jdu pomalu k ní. Zoe se rozzáří oči a vyhrkne:”Ahoj, Baru! Už jsem si myslela, že jsem tě ztratila! Moc ráda tě zase vidím, chybělas’ mi.” Snažím se nasadit co nejotrávenější tón: “Ahoj Zoe, tys mi ale moc nechyběla, abych tak nějak řekla pravdu…”
”Prosímtě, to není možný! Vždycky si to spolu přece tak užijeme, ne? Tak pojď už, čekala jsem tady na tebe věčnost. Co podnikneme dneska?” ušklíbla se a chytila mě kolem ramen.
V tu chvíli mi po zádech přejel mráz a já věděla úplně přesně, co mě s ní čeká. Tak šla se mnou domů, cesta skoro neubíhala a já se snažila dávat co nejmíň prostoru pro konverzaci.
“Hele, ten tvůj kluk, Petr...on je nějakej divnej, ne? Jsem si všimla, že se spolu zase tolik nebavíte. Myslíš, že má někoho jinýho? Miluje tě ještě? A ty jeho?” do trapného ticha vyštěkla Zoe.
“Já nevím, přijde mi v pohodě,” odpověděla jsem stroze. Co jí je do toho, prokrista? Přilepí se ke mně a pak začne zpochybňovat úplně všechno v mém životě. Došly jsme domů, posadila jsem jí na pohovku.
“Zoe, nemůžeš tu se mnou zůstat. Já teď jsem fakt spokojená. To se nedělá, abys jen tak někomu vtrhla do života. Já jdu dodělat ještě nejakou práci a ty mezitím odejdeš, jo?” podívala jsem se jí do očí a doufala, že pochopí, co jí říkám.
“To mě ale nezajímá, Baru. Sama jsi moc dobře věděla, že jednou zase přijdu. Mě ty naše věčný boje taky nebaví. Měla by ses smířit, že tady jsem a můžeme si spolu užívat.” odvětila suše. Bylo mi jasné, že tady smlouvání nepomůže. Nechala jsem ji sedět v obývacím pokoji a šla k počítači pracovat. Byla jsem odhodlaná, že udělám vše potřebné a budu mít ze sebe dobrý pocit.
Chvíli jsem byla zabraná do práce, ale najednou na monitoru vidím její odraz. Stojí přímo za mnou a civí. Ani jsem ji neslyšela přijít.
“Baru, vážně toho máš moc. Pojď si lehnout a pustíme si seriál, jo?” říkala něžným, starostlivým hlasem.
“Tak jo, ale jenom na chvilku, dodělám to později.” odpověděla jsem.
Ležely jsme a koukaly na seriál, dokud nebyla venku tma. Najednou mi přišla zpráva od kamarádky. Psala, jestli s ní nechci jít ven na skleničku. Zoe mi nahlédla přes rameno.
”Nikam nechoď. Budeme tady, stejně už jsi odlíčená.” zašeptala.
“Asi máš pravdu, vážně se mi nikam nechce.” přiznala jsem a kamarádce odepsala, že mám spoustu práce. Pomalu jsem usínala, když najednou se ke mně Zoe otočila a upřeně se mi podívala do očí.
“Nespi ještě! Pamatuješ, jak jsi zapomněla poslat klientovi e-mail a pak z toho byl hrozný průšvih? To bylo, co? Šéf byl pěkně vytočenej. A taky tenkrát, když jsi lhala o tom, že jsi nemocná a měla hroznou kocovinu a nešla na pohovor? Ty jseš fakt marná!”
Nic jsem jí neodpověděla. Ona ale nepřestávala a hučela do mě dvě hodiny. Chtěla jsem spát, ale nešlo to. Konečně zmlknula a já mohla usnout. Zrovna jsem tvrdě spala, když mě chytla za zápěstí a škubunla s ním. Myslela jsem, že umřu. Vzbudila jsem se obrovským leknutím a všechny vnitřnosti se mi sevřely.
“Promiň, ty spíš? Já tě nechtěla budit. Jen jsem ti chtěla připomenout, že zítra máš mít připravenou prezentaci a nejsem si jistá, jestli jsi tomu věnovala dost času.” zašeptala do tmy.
“Zoe, děláš si srandu? Vážně mě musíš s tímhle budit? Málem mě kleplo!” odsekla jsem.
“Dobře, promiň, ale popřemýšlej nad tím.” urazila se a zápěstí mi už tu noc nepustila. Ráno jsem byla úplně rozlámaná. Vyrazila jsem do práce bez jakékoliv energie. Koukala jsem na hodiny, čas neubíhal. “Ano, jistě, pane Svatoni, zařídím to! Přeji vám krásný zbytek dne, nashledanou!” zavěsila jsem telefon. Otočím se na židli zpět k počíači a Zoe sedí na stole.
“Hele, co myslel tím “očekávám, že sjednáte nápravu?”, zněl docela nabroušeně, ne? Myslíš, že tě nenávidí? Že o tobě říká, že jsi neschopná kráva? Já bych řekla, že jo.” ušklíbla se.
“Podělala jsem to, já vím. Za nic nestojím.” odevzdaně jsem vydechla.
Už jsem se těšila, až si doma lehnu do postele a pustím si oblíbený seriál. Pořádně se v noci vyspím. Přišla jsem domů a sedla si na pohovku. Zoe seděla vedle mně. Byla evidentně spokojená, že jsem dneska nikam nešla.
Začal mi zvonit telefon. Chci se po něm natáhnout, v tu chvíli se Zoe zvedne, chytne mě pod krkem a zatlačí do sedačky. Je obrovská, přijde mi, že zabírá celou místnost. Vytřeští oči a zasyčí: “Ten telefon zvedat nebudeš! Bůhví, kdo ti volá a co chce! Jenom tě otravujou!”
Cítila jsem, jak moje tělo ztrácí kyslík a je úplně slabé. Oči se mi zalily slzami a jenom jsem potichu přikývla. Pustila mě pod krkem, ale lehla si ke mně tak těsně, až mě zatlačla ke zdi.
“Teď nebudeš dělat nic, jenom přemýšlet, že za nic nestojíš. Chápeš, co tí říkám?” pomalu odříkávala slova a já nebyla schopná protestovat.
A tak jsme spolu ležely. Uběhl jeden celý den, byl prázný, stejně jako Zoin pohled. Večer zazvonil zvonek. Tím zvukem mi trochu poskočilo srdce. Zoe se trochu protáhla.
“Doufám, že se nechystáš jít otevřít! Pěkně půjdeš, zvedneš sluchátko a řekneš, že teď nemáš čas.”
Naléhavý řinkot zvonku mě doháněl k šílenství. Pomalu jsem se došourala k telefonu. Moje rty nešly odlepit od sebe.
“Promiň, Jani, já se ti teď nemůžu věnovat,” zachraptěla jsem do telefonu a rychle zavěsila, abych neslyšela odpověď. Zoe mně pohladila po vlasech a uložila do postele. Cítila jsem, jak mi její přítomnost vysává energii z těla, pomalu drtí můj mozek v prach. Každá minuta s ní mne ničí.
“Zoe, pojď, potřebuju si něco zařídit.” chytla jsem ji za ruku.
Překvapeně se na mně podívala a uštěpačně řekla: ”Nepovídej. Ty zoufalče.”
Dotáhla jsem ji násilím až do čekárny. Sedla si vedle mně a počastovala mě uraženým a vyčítavým výrazem.
“Báro, nechápu, proč nám tohle zase děláš!” procedila přes zuby.
Po nekonečném čekání, na mě přišla řada. Vstoupila jsem do dveří ordinace a pozdravím:”Dobrý den, paní doktorko. Dlouho jsme se neviděly, že?”
Lékařka se shovívavě usměje a odpovídá: ”Dobrý den, Báro. To je pravda. Zase vás trápí Zoe?”

Žádné komentáře:

Okomentovat