31. října 2016

Na motorce po Vietnamu - napsala Kristýna Burianová

Jsem holka z vesnice. Jelikož jsem byla o 8 let starší než můj bratr, taťka mě učil i některým klukovským věcem. Prý abych byla na všechno připravená a nic mě nezaskočilo. Takže třeba výměna pýchlého kola u auta, nebo jízda na skútru, pro mě nebyl žádný problém. Proto když přišel můj manžel s nápadem, že se vydáme na motorkách po severním Vietnamu, přišlo mi to jako skvělý nápad a adrenalin. Domluvili jsme se ještě s naším jedním kamarádem a 30.1.2016 jsme všichni tři stáli na letišti, čekali na letadlo do Hanoie a těšili se na velké dobrodružství.

Po 14ti hodinách letu jsme konečně vystoupili z letadla v nejvetším městě Severního Vietnamu. Hotel jsme měli přímo v centru staré Hanoie, který byl vzdálený asi 30 km od letiště. Nastoupili jsme do taxiku a vydali se na cestu. Jak jsme se blížili k městu, i doprava začala houstnout. Vjíždíme do opravdového Vietnamského provozu. Z okénka taxiku vidím naprostý chaos. Auta, motorky, náklaďáky i autobusy se proplétají mezi sebou. Na silnici neexistují žádná pravidla. Nejezdí se ani vpravo, ani vlevo. Jezdí se všude. Všichni troubí, aby na sebe upozornili vozidla jedoucí před nimi nebo proti nim. Najednou se vedle nás objeví motorkář, který na zádi a po stranách malého skůtru veze 8 velkých pneumatik na traktor. Řidiče přes ně skoro nevidíme, ale při náhodném pohledu do jeho tváře, výraz mluví za vše - „ hlavně ať to dovezu“. Jeho náklad byl tak nevyvážený, že jízda vypadala jako by před ní popil alespoň čtvrt litru vietnamské 40ti procentní pálenky. Chvilku jsem řidiče pobaveně pozorovala, když v tom se na druhé straně našeho vozu objevil další Vietnamec jedoucí na skútru. Předpokládám, že to byl asi zemědělec, protože na zádi skútru měl tentokrát „gumicuky“ připevněná dvě velká prasata jedoucí nohama vzhůru. Myslela jsem, že už to mají za sebou, ale házení nožiček a následné kvíkání mě vyvedlo z omylu. Konečně jsme dorazili k hotelu, kde jsme se na jednu noc ubytovali. Přes to, že v tu dobu byly asi čtyři hodiny odpoledne, únava nás přemohla a my spali až do rána.
Ráno jsme každý hodil na záda krosnu a vyrazili jsme pro motorky, které nás měli provést 10ti denní cestou po severním Vietnamu. Přicházíme k půjčovně a venku stojí připravené tři velké motorky – endura. Říkám si, kdopak se asi chystá taky na cestu po Vietnamu a hledala pro nás připravené skútry. Jenže... Ty endura nebyly pro jiné nadšence, byly pro nás... S vyděšeným výrazem jsem koukla na manžela, který v klidu odvětil. „No, budeš to muset zvládnout.“ Námítla jsem, že ale nemám přece řidičák na velkou motorku?! Manžel se na mně pobaveně podíval a říká: „Myslíš, že tady někdo nějaký řidičák řeší?“
Když jsem sedala na motorku, v hlavě mi znělo: „Spojka - jednička dolu - dvojka, trojka, čtyřka a pětka nahoru. První rozjezd sice nebyl úplně profi, ale aspoň mi motorka „nechcípla“. To že sem, tam, poskočila jako koza , to je fuk. Kluci jeli jako první, takže to neviděli. Ujeli jsem asi 500 metrů a začali jsme se blížit k Hanoiskému městskému okruhu. Hlavou mi běželo co jsem všechno viděla z taxíku na cestě do hotelu. Polilo mě horko. Ani nevím jak, ale najednou jsem stála na křižovatce a proti mně se řítí autobus a neuvěřitelně troubí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že po mně asi chce, abych mu uhla. Bylo to o fous. V tu chvíli jsem pochopila, že jediné pravidlo, které na Vietnamských silnicích platí je, že větší vozidlo má přednost. O hodinu později a asi 50ti chcípnutích motorky jsem se zžila jak s motorkou, tak i s Vietnamským silničním provozem a my se vydáváme na 1500 km dlouhou cestu na Vietnamský venkov a do hor.
Vietnam se pyšní nádhernou přírodou, někdy připomínající obrazy z filmu Avatar. Když projíždíme vesnicemi v horách, okolo dřevěných obydlí se slámou místo střechy pobíhají malý vietnamčíci a nedaleko v lánech rýžových polí orají do západu slunce se svými kravkami domorodci. Tolik chudoby a přesto tolik úsměvavých a vstřícných lidí, radujících se právě z přírodních krás a každého východu slunce do nového dne.
Při jízdě jsem se kochala neuvěřitelnými výhledy na přírodní krásy, údolí plné palem, tekoucích řek a výškou se pyšnících skal, že jsem na chvíli zapomněla, po jak strašných cestách jsme ujeli tolik kilometrů. Hlavní silnice ve Vietnamu totiž vypadá skoro jako naše polní cesta plná kamenů, výmolů a kaluží po právě skončeném dešti. Asi si umíte představit, jak by vypadala jízda po takové silnici na maličkém skútru... Takže jsem zapomněla na mé komické začátky na - jak se říká - velké motorce, kdy o chcípnutí a poskakování motorky nebylo nouze a děkovala jsem klukům za tento bláznivý nápad. Vždyť kdo se naučí na „opravdové“ motorce v tak vzdálené a nádherné zemi jako je Severní Vietnam.

Žádné komentáře:

Okomentovat