Svou nezkrotnou silou se do naší lodi neúnavně opírají již několik hodin. Tam a zpět. Tam a zpět. Plachetnice se s každým poryvem chvěje čím dál víc. Pobíháme z přídě na záď, uvolňujeme i utahujeme plachty, instinktivně, takřka bez rozmyslu. Cílem je jediné. Přečkat. Přečkat tu bouři, která nás přepadla nepřipravené v jinak mírumilovném dni. Porazit ostatní už totiž dávno ztratilo svůj význam.
Jsme tu celkem tři, já jako nemladší na palubě jen slepě naslouchám rozkazům. Cítím vyčerpání, křeče v dlaních, rukou i celých pažích. Ať už je to vše za mnou. Nekonečné minuty v bouři ubíhají až nakonec všichni ztratíme pojem o čase, vzdálenostech i soupeřích.
Když najednou, tak náhle jako bouře přišla, začíná pozvolna utichat. Dešťové kapky jsou menší a menší, vítr i mořské vlny ztrácí na síle. Vnímáme to ticho, pověstný klid oceánu jakoby se přenesl do nás samotných. Podíváme se jeden na druhého a já vím, že se všichni cítíme naprosto stejně. Překonali jsme strach, sami sebe a jediný pohled vzad ukázal, že i naše soupeře. Euforie, to je ten pocit.
