Každý večer se bála, že mu to dojde, že už to konečně pochopí! Vždyť ona chtěla odejít a odešla by znovu. Co jí dával onen nenasytný vládce Sparty? Moc a bohatství? A co když už o to nestála? Miloval ji, ale to neznamenalo, že jí dával lásku.
Paris jí tu lásku dával. Paris je mrtvý.
Proč?
Kvůli němu. Ohavné zrůdě plné svalů a peněz. Na co jí dnes jsou ty svaly a peníze?
Chtěla utéct, ale už nebylo kam. Tak prostě jen dál ležela na posteli a vybavovala si každý Paridův úsměv, na který si jen mohla vzpomenout.
„Má paní, večeře je připravena,“ oznámila ostýchavě služka.
„Děkuji, Lydie,“ zašeptala Helena a vymáčkla z oka poslední slzu.
Stoupla si před zrcadlo a vytřela si z obličeje známky smutku. Ve dveřích si oblékla kamennou tvář a sešla ze schodů. Tiše zasedla za stůl a zahleděla se do jídla. Byla ztělesněním dokonalosti, ale přesto na ní byly zřetelné mnohé šrámy. Šrámy na její silné ženské duši.
Pak přišel on. Rozrazil dveře a s vydechnutím dosedl. Nenávidí ho. Ale to nesmí. Po tiché večeři byl čas na odchod do ložnice.
Nohy se jí zastavovaly v kroku, ale překonala to.
V pokoji si sundal denní róbu a sedl si na postel. Vypadal možná i trochu zranitelný. Se všemi těmi city, které k Heleně vysílal. Ale stejně mu chtěla vrazit dýku do srdce. Ne, nemůže. To už jí začal stahovat šaty z ramen. Jeho dotek byl slizký, tvrdý a hrubý. Zvedal se jí žaludek z představy, co bude následovat.
„Heleno,“ vydechl drsným hlasem. Při tom zvuku jí přejel mráz po zádech. „Miluju tě.“
Helena se zhluboka nadechla a připravila si odpověď v hlavě. Už to bylo téměř automatické. Věděla, že to je pro ni nejlepší a hlavně nejjednodušší.
„Já tebe taky.“
