27. října 2016

Návrat - napsal Jiří Hlach

Za okny vlaku běžela neviditelná krajina. Obrysy se nakrátko zjevovaly ve světle pouličního osvětlení. Stroboskopické záblesky reality jakoby ilustrovaly moji náladu.
Prázdné kupé bylo zaplněno pouze zvuky přejížděných pražců. Věděl jsem, že to bude dlouhá a smutná jízda. Věděl jsem, že se mi budou znovu a znovu promítat chvíle štěstí, očekávání a pohody a do toho nezadržitelně postupující neklid a strach, který nám poslední den skoro nedovolil mluvit. Věděl jsem, že si znovu a znovu budu vybavovat pohled na ragbyová hřiště, lemující viktoriánské budovy školy z východu ukončené mořem. Krása snoubící se s pocitem, že v Británii nechávám to nejcennější, co mám...
Vyvolávané stanice spolu s hlukem otvíraných dveří a píšťalky výpravčího se mi slévaly do podivné kakofonie zvuků, která jako by volala: "Ty mě opustíš." Každou minutu a hodinu se možnost návratu vzdalovala.
Ten, koho jsem opouštěl, byl můj patnáctiletý syn. Opustil jsem ho ve škole, o které jsem přes všechny informace, blýskavé materiály a mítinky věděl hlavně to, co všechna ta legrace bude stát. Cítil jsem jeho pohled plný nejistoty a strachu, ale snad i naděje a očekávání .
V Manchesteru byla konečná. Krátce mu volám z letiště a jeho hlas mi vrací alespoň trochu dřívější jistoty: "Tati, je to tu prima. A neboj, já to zvládnu. Za pár měsíců na shledanou."

Žádné komentáře:

Okomentovat