Prázdné kupé bylo zaplněno pouze zvuky přejížděných pražců. Věděl jsem, že to bude dlouhá a smutná jízda. Věděl jsem, že se mi budou znovu a znovu promítat chvíle štěstí, očekávání a pohody a do toho nezadržitelně postupující neklid a strach, který nám poslední den skoro nedovolil mluvit. Věděl jsem, že si znovu a znovu budu vybavovat pohled na ragbyová hřiště, lemující viktoriánské budovy školy z východu ukončené mořem. Krása snoubící se s pocitem, že v Británii nechávám to nejcennější, co mám...
Vyvolávané stanice spolu s hlukem otvíraných dveří a píšťalky výpravčího se mi slévaly do podivné kakofonie zvuků, která jako by volala: "Ty mě opustíš." Každou minutu a hodinu se možnost návratu vzdalovala.
Ten, koho jsem opouštěl, byl můj patnáctiletý syn. Opustil jsem ho ve škole, o které jsem přes všechny informace, blýskavé materiály a mítinky věděl hlavně to, co všechna ta legrace bude stát. Cítil jsem jeho pohled plný nejistoty a strachu, ale snad i naděje a očekávání .
V Manchesteru byla konečná. Krátce mu volám z letiště a jeho hlas mi vrací alespoň trochu dřívější jistoty: "Tati, je to tu prima. A neboj, já to zvládnu. Za pár měsíců na shledanou."
