4. dubna 2016

O nevěřícím Tomášovi - napsala Jaroslava Hřebíková

Mířím za svou kamarádkou na návštěvu. Bydlí celoročně s rodinou v chalupě nedaleko té mojí.
Klaksonem dávám znamení, že jsem tu a vjíždím pomyslnou branou na jejich latifundie.
Projíždím po cestě kolem staré kůlny , ze které vyčuhuje plno harampádí. Příjezdová cesta taky nic moc. Hrbolatá, svažující se na jedné straně dost prudce k potoku. Ale mám to tu léty nacvičené.

"Jaruško," slyším sousedův hlas: "až k chalupě nejezdi, neprojedeš." U cesty stojí nepojízdný transportér.


Furt něco má, radši kdyby si tu udělal pořádek, myslím si své o manželovi mé kamarádky.

Přibrzdím a hodnotím situaci. Místa dost, co vykládá? Couvat rozhodně nebudu, to bych taky mohla skončit v potoce.

Soused mi zahradou běží naproti , šermuje rukama a něco vykřikuje. Vesele mu mávám a sebejistě vyrážím kupředu .
Projela jsem. Nezastavilo mě ani hlasité drhnutí plechu o plech.

A z toho plyne ponaučení : „ Komu není rady, tomu není pomoci“.

Žádné komentáře:

Okomentovat