4. dubna 2016

Bajka o labuti a jestřábovi - napsala Zita

Labuť žila obklopena ostatními labutěmi u jezera uprostřed malebné krajiny. Jednoho dne se rozhodla, že se prolétne do kraje, který ještě neznala. Kraj byl hornatý, horské štíty se zařezávaly do oblohy, jezera se blyštila mezi lesy, které byly plné mohutných a temných stromů. V jednu chvíli spatřila labuť raněného jestřába. Měl smutný pohled a krvácel. Labuť se rozhodla, že mu pomůže, protože jí ho bylo líto. Pečovala o něj řadu dní, než se jestřáb zotavil. Hodně si spolu povídali a labuti byl jestřáb čím dál tím více sympatický. Pak přišel den rozloučení. „Chci letět s tebou, labuti, jsi tak krásný pták a máš vznešené cíle, chci s tebou bydlet a poznat tvé přátele.“ Labuti se zdálo divné, že jestřáb tolik naléhal, ale nakonec svolila. Jestřáb se nastěhoval do jejího hnízda. Po nějaké době jestřáb pravil: „Milá labuti, chci postavit nové hnízdo, to tvé staré již neodpovídá našim potřebám. K tomu ale potřebuji od tebe příslib, že budeš se mnou sdílet všechno utrpení mého života, současného, minulého, i budoucího.“ Labuť sice nevěděla nic o minulém životě jestřába, ale svolila, protože ho milovala. Napnula všechny síly a začali s jestřábem budovat nové hnízdo. Jestřáb trávil budováním hnízda všechen volný čas, už si s labutí často nepovídal a byl čím dál tím nevrlejší. Labuť mezitím sháněla veškerou potravu i materiál na hnízdo, čekala dlouhé hodiny, než se jestřáb vrátí ze stavby, postupně ztloustla a vypadalo jí mnoho peří.
Přišel den, kdy jestřáb dostavěl hnízdo a s labutí se do něj nastěhovali. Ptáci, kteří létali kolem, hnízdo často obdivovali. Líbilo se jim. Bylo zvláštní, hodně jiné než ostatní hnízda.

Jednoho dne jestřáb k labuti vážně promluvil: „Milá labuti“, řekl, „rozhodl jsem se, že budu stavět další hnízda a setkávat se častěji s ostatními jestřáby. Líbí se mi jejich krvelačnost a chuť bojovat, roztrhat protivníka na kusy a opájet se pocity vítězství. Vím, že máš jiné hodnoty, ale nemůžu si pomoci. Mám to v krvi. Měj se hezky, milá labuti, dávej na sebe pozor a promiň. Kdybys potřebovala něco opravit v hnízdě, tak mi vzkaž po krkavci. Jinak mne ale nevyhledávej. Chci být sám.“

Labuti se po jeho odchodu zhroutil celý svět. Nadarmo ji ostatní labutě konejšily, zvaly na návštěvu do jejich hnízd a rodin. Labuť smutně plula v jezeře a stále myslela na jestřába. Vzpomínala na to, jak jí stále tvrdil, že ji miluje, že ona je jediným ptákem na celém světě, kterého má rád, že bez ní by zahynul.

Uplynul nějaký čas a labuť spatřila milovaného jestřába. Tak dlouhou dobu jej neviděla! Srdce jí začalo bušit radostí. Žije! A jak je vypasený! Seděl na srázu nad propastí a slastně rozpínal křídla. Labuť se bála, aby neporušila zákaz, který jí jestřáb dal, když jí řekl, že se s ní nechce vidět. Tak se ukryla do houští a láskyplně si prohlížela svého milovaného jestřába.

Náhle zašuměla křídla a k jestřábovi se snesla jestřábí samice. Byla temná, s křivým ostrým nosem, křídla měla již částečně vypelichaná. A ty oči! Její oči byly zlé, dívala se jako démon. Pak se setkaly pohledy jestřába a jestřábí samice. Zobáky otočili směrem do křoví. Labuť zasténala. Nejdříve na ni zaútočila jestřábí samice. Naráz vyrvala labuti srdce z těla. Pak do ní začal klovat jestřáb. Ještě krvácející labutí srdce jestřáb se samicí slastně sežrali. Jejich mlaskání a výkřiky se rozléhaly nad propastí.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nebuď labuť.