4. dubna 2016

Zamávej mi, dědečku - napsala Markéta Matějková

Dědečku, dědečku, zůstaň tady!“, ozývá se z pokojíčku mladší dcery.
„Ach jo, zase je to tady,“ pomyslím si a rychle potmě hledám pantofle.
Už je to skoro rok, co na nás můj tchán kouká z hůry a co nás tyhle noční sny stále budí.
„Barunko, probuď se!“ hladím dceru po tváři a s obavami se snažím, ji vzbudit.
„Dědečku, dědečku, počkej na mě! Já tě nevidím!“ se vzlykotem se stále nechce probudit Barunka.
Rozvěcím lampičku a naléhavě třesu Bárou.
„Baru, vzbuď se, je to jen sen!“
Konečně, Barča otevírá oči, ze kterých se jí koulí slzy po jejích červených buclatých tvářičkách.
„Mami, zase mi děda zmizel na louce. Proč? Proč si ho nemůžu užít aspoň v noci, když už ho tu nemám? Tak moc mi chybí!“ vzlyká.

„Baruško,“ objímám dceru a tisknu ji pevně k sobě.
„Přeci víš, že na nás dědeček kouká z nebe. Pokaždé, když ti za ním bude smutno, koukneš se do mraků a on ti zamává,“ hladím Barunku po vláskách a snažím se polykat tiše, aby Barča nepoznala, že i já mám na krajíčku, když ji vidím zase tak smutnou.
Lehám si k Barče, pevně ji k sobě mačkám a šeptám ji do ouška: „Až usneš, děda na tebe určitě vybafne zpoza stromu a budete se tomu oba smát, až spadnete na záda a budete kopat nohama, jako malí brouci, co leží na krovkách a co se nemůžou zvednout! Sny si přeci vymýšlíš sama, beruško moje!“ končím potichu, protože slyším, jak Barča pravidelně oddychuje. Za to já mám teď oči zalité slzami a srdce mi chce puknout bolestí.

Žádné komentáře:

Okomentovat